V reji vánočních večírků

Mlžný opar linoucí se z vánočních večírků mě po ránu praštil do nosu stejně jako mráz, který obešel od chalupy k rybníku a zpátky k paneláku. Letos se mi tak nějak v tomto daří, řekla bych. Daří se mi tak trochu zkoumat kulturu vánočních večírků. Na serveru podnikatel.cz se dozvíme, že se jedná o akci, která se pořádá u příležitosti setkání za jiných okolností, než jsou ty běžné pracovní, forma poděkování za spolupráci, imageová a reprezentativní záležitost.

Ano, i takhle se to dá říci. Ovšem jaká je realita v malé české kotlince? Před Vánoci se setkávají lidé různí. Včera jsem se shodou okolností připletla do bowlingového baru, kde barman v uplém bílém tričku rozléval bílé, červené, kolu a kofolu. No pokud se v tomto prostředí nepohybuje typická cílová skupina, lze na tomto místě s partou milých osob i přežít.  S partou milých osob a lahví dobrého vína v batohu. No a vzhledem ke kumulaci vánočních oslav, bylo na bowlingu včera narváno. Přišla Jituš, jejíž výstřih kolidoval s holými zády, ovšem na krajková tanga Danuš neměl ani Lojzův pivní břuch narvaný v mikině o dvě čísla menší. Ještě, že alespoň Franta si zachoval svou prestiž v prestižkách. Ovšem Franta k partě účetních nepatřil. Franta byl policajt. Letmo jsem se ocitla v období, když mi bylo 17 a táhla jsem se v podpatkách, rozkošných šatečkách, a zimním kabátu z hotelu Monty, který vévodí mému rodnému městu a část středních škol zde pořádá maturitní plesy, do jediného diskotékového klubu Dyleň, kde „Pařba ve Vegas“ pokračovala. Ostatně táhla jsem se tam jenom proto, abych zapadla do party spolužáků, kteří mě svým chováním spíše frustrovali než, aby mi mezi nimi bylo dobře. Ovšem tento fakt mi došel teprve nedávno a omlouvá mě jedině to, že k divadlu Komedie jsem v malém sudetoněmeckém lázeňském městečku s patřičným leskem a noblesou pětihvězdičkových hotelů neměla šanci přičichnout. Vzpomínám si na chvíle, kdy jsme s kamarádkou zoufale po lázních hledaly literární kavárnu, kde se bude mluvit česky a citovat Revolverka. Ostatně v tomto městě hrozila spíše rána z kulovnice statného obyvatele Bavorska na honu, a tak jsme alespoň běhaly na běžkách a kochaly se skvostnou přírodou.

„Vyhlášení vítězů!!!!“ zavelel Jarda vedoucí účtárny a sezval účastníky bowlingového turnaje k rekapitulaci výkonnosti jednotlivých členů vánočního teambuildingu. „Sedí na týhle kostce někdo?“ vypískla paní na moji kamarádku, která se zrovna vyrovnávala s prostředím a vše komentovala slovy, že je to tady jako v nějaké sci-fi. Když jsem zaregistrovala míru její frustrace, odpověděla jsem Jituš, že kostka je volná. Danuš mě za svoji kolegyni odměnila laškovným úsměvem a šťastně si na kostku sedla. „Tak už jste všechny?“ otevřel Jarda první kolo vyhlášení výsledků o nejudatnějšího hráče. „Ano,“ pípla Miluška napůl vzrušeně a tím rozvibrovala atmosféru napětí, kdo asi vyhrál bowlingový mač. Druhý jediný muž mezi ženami a v tomto případě nikoliv oddílový vedoucí Jarda, zaburácel: „Já už to mám dávno spočítaný…“ přičemž se ozval hurónský smích, kdy Lojzovi takzvaný účtařský vtip vyšel. Jediná Miluška se trochu zarděla a zašeptala Jituš do ouška: „ Mě to asi zase nevyšlo…“ V tom obdržela herdu do zad: „To byl vtip Miluno…“ dodal Lojza s vánočním úšklebkem.

„A vyhrála tady Evík a těsně za ní Miluška. No holky, tak pojďte si přece pro ceny!!!“ zahlaholil Jarda a nesmělá Miluška udělala po opakované výzvě krok vpřed, aby si převzala hodnotné dary. „Tak aby byla trochu sranda holky, tak jsem vám opatřil ty santovský čepice, jak je nosí všichni v Americe. V tom okamžiku už měla Evík čepici na hlavě a do toho řvala Jituš, že je to nespravedlivý, protože ona je hned na třetím místě a že chce bejt taky Santa. Jedním pohybem uzmula čepici Miluně a už jí měla na hlavě. „No tak jsme si to holky užili ne? A těším se na další teambuilding“, zaburácel Jarda nakonec. „Ale příště Jaroušku tak nešetři a odměň účastníky do třetího místa, obvykle se to tak dělá…“ No to víš holka, finanční krize je finanční krize…

Nevěříc svým vlastním očím a uším jsem se celý večer uklidňovala faktem, že až přijdu domů, pustím si nějaký slušný film, aby se hladiny hormonů v mém těle daly do pořádku. Anebo by stačil úryvek z Máchova deníku či Izajáše, i tak by se mi lépe spalo. Ostatně přežít v typickém sídlištním kapitalistickém prostředí s českým lidem je skutečně složité. Ovšem coby televizní pracovník jsem pochopila, že přesvědčit standardního diváka, že Ženě za pultem už půlnoc odbila, je téměř nadlidský výkon. Nějak to spolu asi souvisí.