Zaslechla jsem nejmíň potřicátý tuhle hlášku v jedný kavárně. Měli jsme sraz s jednou z těch part, kam v průběhu života většinou člověk vždycky patří. Rozumějte, třída na základce, na střední, kruh na vejšce, lidi z intrů, kolejí, privátů, skautskejch nebo volejbalovejch oddílů no a potom už jen a jen řady pracovních kolektivů.
Ovšem situace, jak se ve všech těch kolektivech cítíme,už se moc nerozebírá, je prostě důležitý někam patřit a když nepatříš, máš smůlu. Jakobys nebyl.
Někdy to taky bývá tak, že člověk v těch všech kolektivech chce jenom přežít a když už se vám vítězoslavně podaří ukončit třeba základku, nejpozději za rok vám přijde mejl, že se plánuje sraz. Když vystřídáte tak pátý zaměstnání, může se vám stát, že na srazy chodíte skoro každý měsíc, protože uběhlo zrovna deset let od prvního gólu, co jste s kámošem Jirkou z ulice dali při závažným utkání Horní versus Dolní.
No a pokud vám všechny ty party chybí intenzivněji, založte si Facebook. To už se těm srazům nevyhnete, jelikož i Jirka z ulice, kterýho byste v životě nepotkali, protože jste mu v pubertě přebrali holku a schováváte se před ním, si vás na tom Facebooku prostě najde a bude vás nutit jít na sraz. Takže nemáte vyhráno, i když žijete právě v Londýně. I tam vás milej kámoš dostihne. Samozřejmě, nemusíte si ho aktivovat, ale to je přece blbý, někoho ignorovat, když s vámi chce obnovit vztahy a třeba vám i odpustit.
Když jsem argumentovala názorem, že Facebook je něco jako velkej bratr a že už si bez napojení na všechny ty „party“ ani nezavážu tkaničku, všichni fanoušci systému F se hájili, že přece můžu ty davy lidí neakceptovat. No já bych je chtěla vidět…
Mimojiné jsem udělala takový malý průzkum. Bez toho, abych se připojila, dala jsem si do vyhledávače pár sousedů z domu, kde jsem bydlela, když mi bylo deset a heslo Facebook. No a co se nestalo, vyjela mi nejen jejich fotka, ale i přátelé, s kterými se teď vídají, jaké mají koníčky, které mají rádi jídlo. No, to by nebylo tak důležité, ale řetězec lidí, které na sebe vážeme už o nás prostě cosi vypovídá. Aniž bych byla registrovaná, jsem se přesvědčila, že řada mých známých se nejen skoro nezměnila, ale kamarádí s těmi samými jedinci jako kdysi. Tedy stručně řečeno, aniž bych byla na Facebooku, dozvěděla jsem se celkem zajímavé informace ze soukromí mě velmi vzdálených lidí. Tato „zkouška“ mě přesvědčila, že Facebook opravdu bezpečný není a už vůbec nemyslím na to, co se stane, když se přihlásím.
A taky jsem chtěla říct, že nejsem na Facebooku hlavně proto, že mám blog :-).
