Víš, Johanne umřela. Je těžký mluvit o smrti. Pořád si to moc nedovedu představit, když tady sedím s tebou a ty mi hladíš ruku. Seš zabořenej v proutěným křesle a venku drobně mží. Uprostřed července bych čekala parný léto, ale to už asi máme za sebou. Pořád se chystáme na borůvky, ale kdo by v tom nečase vydržel dýl jak hodinu v lese.
Měla ráda obyčejný věci. Svoje křeslo, když přišla z práce, svýho psa. Její manžel je veselá kopa, bylo těžký ho vidět takhle. Doplňovali se. Ona tichá, mírná a on živel sršící legráckama. Najednou neměl koho doplňovat. Stáhnul se do sebe. Na tváři mu zbyl úsměv smutnýho klauna. Taková vzpomínka na Johanne.Tenkrát jsem přijela k nim na sever do Andersenova království úplně sama. Jejich krajina mi nic neříkala. Ze všech stran foukal vítr a já si držela čepici, aby mi neuletěla. V pozadí hrad a v přístavu houkaly trajekty. Cítila jsem ve vzduchu slanost moře. Plná očekávání jsem nasedla na místní městskou. Ve škole, kam jsem měla nastoupit, jsme byli cobydup. Areál v přesným severským střihu. Všechno dokonale zorganizovaný. Vyslechla jsem spoustu přednášek o chodu areálu, snažila se pochopit systém na úklid, powerpoint na mytí nádobí. Každý byl odjinud. Hned první den ses na mě usmíval. Bavili jsme se o filmech. Tys mluvil o těch svejch japonskejch animovanejch a já o těch svejch českejch. Pak jsme se koukali na Pelíšky. Přišlo mi to legrační, že se někdo z druhýho konce Asie kouká, jak Kodet řve na svojí filmovou dceru kvůli knedlíkům. Nevěděls co to je, ale ohromně tě to zajímalo.
Pak jsem měla tý školy plný zuby. Každej pátek se tam všichni ožírali do němoty a ke konci semestru už ani nevěděli, kdo má koho v posteli. Psala jsem Johanne, jestli u nich můžu vždycky z pátka na sobotu přespat. Nedalo se to vydržet. S úplnou samozřejmostí mi dovolila trávit pátky u nich. Jednou jsem jí a Wernerovi udělala řízky. Všichni jsme si pochutnávali. Blížily se Vánoce. V sobotu jsme jeli na výlet do místního kláštera, kde jsme si užívali společný předvánoční čas. Pamatuju si polívku, která chutnala úplně jako svíčková. Výrobky na trzích byly všechny přírodní, žádný napodobeniny od kolotočů, co vídávám u nás na Václaváku. Všechno vonělo jehličím a pravou čokoládou. Večer Johanne udělala tradiční vánoční dezert. Mléčnou rýži s třešňovou polevou jsem s chutí snědla. Vždycky mi s nima bylo hezky. Pak jsme si s Johanne povídaly a ona mi říkala, že jednou se určitě vdám a když ne, tak budu mít taky hezkej život. Oni se s Wernerem brali až v jejích 47. Do tý doby cestovala po světě. Vždycky se tak tiše usmívala, když jsem jí říkala, jak se s manželem doplňují.
Dívala jsem se na tebe. Mezítím jsi mi přinesl čaj a ohřál si polívku na kamnech. Bylo vidět, že je ti smutno i za mě. „Ale hezkej život máme, Lucinka?“ řekl jsi lámanou češtinou a já lehce přikývla a napila se čaje.
