Tentokrát zase něco ode mě osobně. Věnováno všem platonickým láskám...Pavlovi, Vaškovi, Petrovi, Martinovi, Jirkovi, Kubovi a možná si na všechny ani nevzpomínám...
„Ale ty nevíš, co bylo předtím!!! Ty to prostě nevíš!“
„Nevím? Já ti jenom říkám, že je to sprostý! Svěřila jsem se ti, že ho mám ráda! Mám ho ráda a ty si s ním klidně něco začneš! Beru to jako podraz! Je to podraz! Měli jsme přece hlubokej vztah!!!“
„Kdo?“
„No my dvě! A já a on! My všichni přece!“
„A jak se takovej hlubokej vztah pozná?“ Hele uklidni se, něco ti povím…
Znám jednoho kluka. Chodil po městě a vždycky měl u sebe malou baterku. Nepatrný světlo, který mu vždycky tak trochu problikávalo po kapsách. V něčem to bylo legrační. Dělali jsme si z něj srandu. Jak by to asi dělal za starejch časů? Možná by nosil v brašně petrolejovou lampu.
Stál v noci na zastávce autobusu a svítila mu pravá kapsa. Pak šel večer spát a zapomněl tu baterku v kabátě. Svítila celou noc až do druhýho dne. Nikdy se nepřehřála. Druhej den zase vstal a šel do práce. Nikdo nechápal, proč to dělá. Proč to světlo nezhasne.
„Můžeš mi prosím, tě vysvětlit, proč mi vyprávíš storku o nějakým pošahanci?“
„Chci ti vysvětlit, jak se pozná hlubokej vztah!“
„Já ti asi nerozumím, asi jsme si přestaly rozumět…
Ten kluk tu baterku nikdy nezhasnul. Nikdy. Až jednou. Stál zase na zastávce autobusu směrem domů. Ten den byl hodně unavenej, v práci mu to nešlo, pohádal se s kolegou, byl jednoduše zhnusenej z tý všednosti, kterou musel každej den žít, štvala ho i ta baterka v kapse. Vypnul ji. Prostě mu připadalo, že najednou málo svítí. Vůbec nešlo o ten přístroj ten měl všehovšudy rád, větší vztah měl ale ke světlu. Říkal si, že by si chtěl jednou pořídit baterku, která bude pořádně šajnit. Chtěl jasně viděl na cestu v ulici, kde už od jeho dětství nefungujou pouliční lampy. Říkal si, že se musí na tu změnu zaměřit. Chtěl to dokázat. Vidět baráky v jeho ulici pořádně osvětlený. Malou baterkou si moc nepomůže. Prostě to chce pořádnej světelnej záběr. Přemýšlel, jak to zařídit, když je bez koruny. Větší světlo totiž víc stojí. Kvalitní baterka něco stojí.
Druhý den ráno vstal. Šel do obchodu. „Prosím vás, nemáte pořádný světlo? Světlo, který prosvítí celou ulici, když půjdu večer domů, nějakou dobrou baterku?“
„No něco tu máme…ale je to poměrně drahý světlo, to se musíš hochu rozhodnout, jestli ti to za to stojí.“
„Víte, já už pěkně dlouho chodím po městě s malou baterkou v kapse a poslední dobou mi to prostě nestačí.V naší ulici už od mýho dětství nefungujou pouliční lampy a já nevidím na cestu, když se vracím večer z práce. Nemám rád tmu a chci s tím konečně něco udělat. Malá baterka moc nesvítí.Vzal jsem všechny úspory a chci prostě změnu. Chci mít přehled o každým kroku, kterej ve svý ulici večer udělám a na to si potřebuju pořádně posvítit a nejenom sobě i ostatním lidem v naší čtvrti to pomůže!“
„Dobře chlapče! Kvalitní je tahle baterka! Poslední model!“
„Díky. Tady máte peníze. Víte, je to všechno, co jsem momentálně ušetřil. Úplně všechno.“
„Ať ti slouží, udělal si dobře.“
„Tak nashledanou.“
„Nashledanou.“
„A co jako? Co to má jako za význam?? Blbý světlo!!!??? Přebrala si mi kluka!
„Ale vždyť jste spolu nechodili.“
„To je jedno! Měla jsem k němu hlubokej vztah ve svý hlavě! Alespoň ve svý hlavě a to mi stačí víš!!! Já prostě potřebuju někoho platonicky milovat!!! A tobě jsem věřila. Věřila, jsem, že ti můžu věřit! Věřila jsem, že ti můžu věřit!!! Věřit!“
„No ale já ti chci říct, že ani já nejsem za vodou, i když jsem momentálně šťastná, nějaká moje část je šťastná…že není výhra s někým chodit nebo nechodit, někdy jde prostě o víc.“
No a od tý doby ten kluk chodil po městě s pořádnou baterkou. Lidi si ho už pamatovali. Když poprvé šel ulicí, kde bydlel, potkával sousedy. Divně se na něho dívali, ale vlastně byli šťastný, že tu kvalitní baterku má. Že svítí na cestu i jim. Najednou si uvědomili, že jsou rádi, že alespoň někdo udělal něco pro blaho čtvrti, kde bydlí. Byli šťastný, když strčili večer klíče do zámku napoprvý.
„Já ti stejně nerozumím! Věřila jsem ti!“
„Tak si rozsviť!!!“
