Přesčas

Potřebuju někam urychleně vypadnout. Už se to nedá vydržet. Valí se to na mě ze všech stran a já mám pocit, že tady končím. Už nemůžu. Pořád makám přesčas. Zmuchlaný lístky do kina nebo přesnídávka k svačině. Makám přesčas, abych zapomněla. Makám přesčas, protože to jinak nestíhám.

Miláček jedním rychlým tahem k sobě otevřel ledničku: „ Máme doma něco k jídlu Lásko?“ Láska se nechápavě podívala na Miláčka a unaveným výrazem v obličeji se snažila vykouzlit zbytky zamilované grimasy, kterou obvykle ještě před svatbou častovala svého manžela. Bylo to něco ve smyslu: „Ano, lásko celý den vařím jen pro tebe a nemohu se dočkat, až spolu povečeříme.“ Jenomže poslední dobou neměla sílu se svým manželem ani komunikovat, natož mu odpovídat na banální otázky tohoto typu, kdy uvaření oběda, večeře, příprava svačiny pro děti a snídaní počínaje, patřily prostě ke každodenním úkolům čtyřiadvacetihodinové pracovní doby. Od jisté doby byla zaměstnaná. Před pár lety založila akciovou společnost na pleny, sunary, jogurty, dudlíky a prostě to všechno, co k tomuto druhu podnikání patří. Bohužel z vkladu akcií příliš neměla, výše mateřské totiž naprosto nepočítá s přesčasy. Pokud by ji platila nadnárodní korporace, mohla by si dovolit dvakrát měsíčně létat do Paříže na nákupy a nemusela by přemýšlet, kdy a kde mají zrovna slevy.

Jenomže takhle se to nedalo. Miláček si jako obvykle ohřál zbytky od oběda a přesunul se k počítači. Tam na něho čekala nedodělaná práce. Nabídka pro zahraničního klienta nepočká a rodina musí z něčeho žít.

Bloudila ulicemi. Šedivý mraky jí padaly na hlavu a kniha, kterou měla v podpaží pomalu mokla. Zase jí někdo řekl, že tohle by mělo být dobré čtení. Měla pocit, že pokud nepřečte všechno, co by se mělo, nezačlení se do společnosti. Do společnosti, která po ní pořád něco chtěla. Nenáviděla tu společnost a zároveň tiše plnila její požadavky, aby zaplnila mezeru, kde už klidně mohla být rodina. Potřebovala prostě překročit čas skrze všechny ty obsahy uměleckých děl, aby alespoň v něčem měla navíc. Kroky přes čas se jí dařily. Týden, co týden padala zničená do postele, aby si mohla dát dohromady souvislosti doby, ve které žila.

Láska právě uspala děti. Věděla, že jí čeká ještě hora žehlení a nevyřízená korespondence. Někdy měla pocit, že jí ty mateřské povinnosti uvláčí a že už ani neví, co se děje kolem. Jak ráda by si vyšla s kamarádkou jen tak bezprizorně na kávu jako za starých časů. Nešlo to. Chtěla myslet hlavně na svoje děti. Byly jí nejdražší.

Dnes večer jí čekalo kino a pozítří jedna premiéra ve Státní opeře. O víkendu má naplánovaný výlet na Šumavu a za týden letí do Milána na módní přehlídku. Nechtělo se jí tam ani tam. Představovala si premiérové rauty, které bývaly všechny stejné a zvedal se jí žaludek z těch přízemních řečí a čerstvého chřestu, vždyť tohle jídlo nemá žádnou chuť. Nejvíc na tom svém programu neměla ráda fakt, že se uprostřed všech těch zážitků nebo lahůdek cítila osamělá.

„Tak já frčím zase do kanclu, dneska přijdu pozdě, máme pracovní večeři.“ oznámil mezi dveřmi Miláček. Jeho žena uprostřed chystání snídaně pouze přikývla a zabouchla za ním dveře. Jakmile byly děti po snídani, chtěly si hned hrát, a pak měly zase žízeň a mezitím se umazaly, takže znova to všechno strčit do pračky. Všechno dělala automaticky a i tak se jí honilo hlavou, jak by ráda zase vyrazila na výstavu. Kde jsou ty časy, kdy se toulala po ulicích a přemýšlela, zda filmy, které se točí skutečně mapují to, co žijeme právě teď. Chvílemi měla pocit, že jí všechno utíká mezi prsty a svět se zastavil mezi svačinou a obědem v malé misce. Manželství po letech vypadá zvenku prostě divně, asi jako život holky bez chlapa, což také dobře znala. Zvenku je totiž všechno takový podivný.

Nervózně se vrtěla na polstrovaných sedačkách. Vedle se hurónsky řehtala kolegyně z práce scéně, která jí přišla spíš k pláči. Někdo vysypal popcorn do uličky. Sledovala závěrečné titulky a přemýšlela o tom, proč tak nerada tráví večery doma. Dneska si to zorganizovala skvěle, ale co zítra a pozítří. Snad budou zase něco dávat v kině.

Nepotřebovala nikam uniknout. Potřebovala potkat samu sebe před lety a teď. Věděla, že nebyla šťastná tenkrát a věděla, že nebude šťastná ani teď. Věděla, že v tom to není. Věděla, že má ráda svýho Miláčka a věděla, že jí rodina chyběla už v době, kdy ji vlastně neměla. A taky věděla, že přesčasů se prostě nezbaví. Vždycky je člověk v myšlenkách trošku dál, než by vlastně chtěl, ale někdy je důležitý udělat krok v čase, buď tam anebo zase zpátky.