Den před nástupem do školy začala Česká televize vysílat nový původní seriál s názvem Vyprávěj. Dějová linie nás zavede do časů nedávno minulých. Jak jinak. Na ony zlaté krásné anebo hrůzné? časy nemůžeme zapomenout.
A možná jinak...
Naši rodiče tak nějak nemůžou zapomenout. Jenomže z jakého důvodu. Velikým neštěstím je, že naši otcové i matinky mají onen čas rudého bolševika často spojeným s tím nejkrásnějším. S mládím. Je tedy dobré toho zneužít.
Poněvadž se škála výběru televizních kanálů dnes a denně rozšiřuje, je vidět, že i stálice na veřejnoprávním nebi poněkud panikaří. Od září prostě potřebujeme sledovanost! Rychle vzpomeňte si, co mají Češi nejraději? No a kteří Češi? No hlavně ti, kteří jsou zvyklí se po večerech dívat na televizi. Takže ti starší Češi. Ti, kteří byli mladí na sklonku šedesátých let a v sedmdesátých měli malé děti. Ti kdo? No vlastně ti naši kamarádi. Ti, kteří ještě všude vládnou. Malý český televizní rybníček. Nova, Prima, Česká...je to vlastně jedno. Mezi sebou si stále půjčují a posílají Majora Zemana, My všichni školou povinné, Tajemství proutěného košíku a hlavně Nemocnici na kraji města, jen ne ty nové díly. Je tedy původní česká tvorba o tom nabídnout něco nového? Ne. Je hlavně o tom podpořit starou českou nostalgii našich rodičů. Ti se totiž ještě dívají na televizi. My máme internet a seriály on-line. No a hlavně youtube a skype a facebook a někdy ještě twitter a icq, a občas dokonce i Bibli.
Televizní seriál Vyprávěj je plný bolševických klišé. Rodina naoko bojující proti režimu. Možná typicky česká rodina. Jsme vlastně typičtí tím, že bojujeme většinou naoko. Vysokoškolské prostředí, které se mezi námi za ta léta zase až tak moc nezměnilo. Hlavně, co se týče interiérů VŠ kolejí a studentských klubů. Pijeme možná úplně stejné pivo a nejraději máme zase Kofolu a když ještě někde teče žlutá limonáda, ukápne nám slza. Nejhorší zjištění ovšem po revoluci bylo, když ti odporní imperialisté začali prodávat Fantu a ta vlastně chutná úplně stejně.
Nemám nic proti tvůrcům seriálu, zvlášť když pozoruji svého tátu, jak se nostalgicky usmívá nad nesměle nadhozenou patkou hlavního hrdiny a zasněnou maminku, která se přesně vidí v postavě Evy, kterou balí asistent katedry. A ty roztomilé culíky s kopretinkami, jak ráda je nosívala. Nic jiného totiž nebylo. Detaily, které osloví. Detaily, které rozněžní. Ovšem, potřebujeme se stále poohlížet za něčím, co zastavilo naše myšlení ještě dvacet let po revoluci? Neměli bychom udělat tlustou čáru a jít dál i v původní české tvorbě?
Naši rodiče to asi nedokáží. V něčem je chápu. Nedávno jsem si pouštěla znělku pořadu Vega na youtube. Když mi bylo deset, sledovala jsem tento dětský pořad každé úterý. Byla jsem tenkrát malá holčička a nemusela jsem se zamýšlet nad tím, jak už konečně jít dál a proč to pořád nejde. Jenom jsem tak prostě existovala a měla pocit, že prožívám nesmírné dobrodružství. Při vzpomínce na Vegu jsem se cítila tak nějak hořko-sladce dobře. Asi tak si připadají moje rodiče, když sledují seriál Vyprávěj a já jim to vlastně přeji. Česká televize jim prostě umožnila prožít to hezké, co už mají dávno za sebou ještě jednou. Jenomže neměla by veřejnoprávní stanice nabídnout něco nového právě jim?
http://www.youtube.com/watch?v=7_Miy9JAhs8
