Nesvatbov: Zase jedna malá hezká česká věc

„Snad je to tak, nebaví mě dělat malé hezké české věci“, řekla kdysi režisérka Erika Hníková Hospodářským novinám. Po shlédnutí filmu Nesvatbov musím smutně konstatovat, že ze svého hrdého tvrzení značně odbočila, alespoň tímto snímkem.

Dokument zas a znova připomínající fenomén singles. Aby byla změna, zamířili tvůrci tentokráte na slovenský venkov, konkrétně do obce Zemplínské Hamre. Údajně jde o vesnici, kde nějakým záhadným způsobem žije dle starosty až příliš mnoho „nezavrabčených“ tedy svobodných lidí přes třicet. Režisérka si pro svůj počin vybrala čtyři hlavní hrdiny. Starostu obce a tři svobodné třicátníky, kteří z nějakého důvodu souhlasili s tím vystavit své příběhy do výlohy intelektuálního cynismu. 

Coby divák jsem prožívala film ve dvou rovinách. Místy jsem si připadala jako konzument třeskuté komedie typu Slunce, seno a pár facek Zdeňka Trošky a místy, pokud mi zrovna došlo, že jde vlastně o dokument tedy publicistiku, která má mapovat reálný pohled na věc, mi nebylo zrovna do smíchu. Otázkou je, co byl záměr. Pokud šlo režisérce o to, pobavit městského intelektuála tedy partičku přátel z FAMU, tak se jí to zřejmě povedlo a dokonce byla od té lásky, že jako exemplární příklad přivedla aktéry dokumentu do samotného centra dění a to až do Prahy, kdy to pro Moniku, Janča a Ďoďa možná byl velký zážitek, ale mě osobně bylo za paní režisérku, co se distancuje od „malých českých věcí“ stydno. Musím říci, že tak ubohý malý český čin už jsem dlouho neviděla. Nutno dodat, že přesně tímto způsobem na mě působil celý „dokument“. Emocionálně nezralá reflexe hodna studentky prvního ročníku scenáristiky. Devatenáctileté dívce bych věc možná odpustila, ale tak nějak těžko mi to jde u ženy, která se považuje za přední českou dokumentaristku. Povrchní příběh nešťastných lidí hlavně proto, že se to autorce hodí, mě nepřesvědčil o tom, že je Hníková ženou, která dokáže citlivě přiblížit realitu lidského bytí novým úhlem pohledu. Možná naivně si představuji, že v rámci řemesla režiséra dokumentárních filmů by se tato schopnost měla vyskytovat.

O hlavních aktérech jsme se dozvěděli v podstatě jenom to, že jsou tedy sami a že je to hrozné. I když oba pánové mi tak nešťastní ani nepřišli a mladá žena Monika vlastně ani také ne. Vypadali dokonce nadmíru spokojeně. Jančo u své maminky, která se o něho stále stará a rve mu do chřtánu ještě teplé škubánky, Monika u své maminky, kdy každá z žen vlastní přikrývku s roztomilým retrívrem a Ďoďo se svým domem a dvěma lahvemi kořalky, které hodlá jednou vypít se svou budoucí manželkou.Vlastně jedinou figurou, kterou Hníková jakž takž vytvořila, byl samotný starosta, který se křečovitě držel myšlenky, dát dohromady místní svobodné třicátníky. Nesympatická postava bezhlavě až ješitně dokazující si, že naprosto ovládá „životy těch druhých“ tedy občanů vesnice Zemplínské Hamre.V závěru, kdy se mu na seznamovací večírek nepodaří dostat téměř žádné mladé ženy se drží za hlavu a pojmenovává celou zpackanou veselici velmi vulgárním způsobem jakoby vše viděl jako svou vlastní prohru. Evidentně mu tedy nešlo o ony „zoufalce“, ale hlavě o sebe a svoji pověst. Přitom pláče na rameni jednomu z účastníků, kdy každá divačka pochopí, proč na onu zábavu ženy nedorazily. Kdo by měl zájem o sprosté burany. Ovšem nová informace tohoto typu, diváka v kině příliš neobohatí a závěr filmu nijak nepodtrhne. Typický konzument tohoto filmu, tedy městský intelektuál od začátku tuší, že pánské osazenstvo vesnice nebude tak daleko, aby opustilo svůj pohodlný život u maminky a že se asi nebude jednat o vyspělé mladé muže vybraných mravů. A ženy to prostě nemají zapotřebí. Jsou tedy velmi bystré že?

Klipovitý dokument, který bych zařadila spíše do žánru sitcom mě tedy nějak nenadchl.Čas od času mě pobavily některé záběry na věci (jelení parohy, kýčovité svaté obrázky, neuměle „uštrikované“ dečky), které bych nikdy ve svém bytě potkat nechtěla, ale tím celá zábava skončila. Pokud šlo o to zavést na české filmové nebe nový útvar, možná bych zajásala, ovšem v tomto případě mi příběhy vystavěné na něčím neštěstí, přišly nad míru trapné a hlavně nedotažené. Materiál tohoto typu se dá zpracovat rozhodně mnohem lépe a účinněji, jak pro tvůrce, tak pro diváky.