Není o čem

Ela a Ola pijí pivo v sídlištní restauraci. Ela pivo vlastně nepije. Pije sodu. Ola se dívá na Elinu sodu a zapálí si cigaretu: „Nevadí ti to?“ „Nevadí.“ „Ty vůbec nepiješ?“ „Piju pouze společensky.“ „Aha.“

V tu samou dobu si Ema myje vlasy henou. Neteče teplá voda. Štve jí to, ale už si zvykla. V jejím bytě některé věci prostě občas nefungují. Neteče teplá a topení hřeje jen tak tak. Fén je jistota. Elektřina zrovna ještě jde. Zapne fén do zásuvky a užívá si horký vzduch, kterým nejen suší vlasy, ale ohřívá celé tělo.

Mezi Oliným prvním pivem a Elinou sodou vstoupí do sídlištní restaurace Ota. Sedne si k vedlejšímu stolu. Do úst si vloží cigaretu a zmateně hledá zapalovač. Všimne si, že naproti kouří mladá žena. Zvedne se a slušně poprosí o zapalovač:

„Dobrý den, mohla byste mi prosím půjčit zapalovač?“

„Můžete,“ jakoby mimoděk přitaká Ola.

„A co ještě můžu?“ zeptá se Ota.

„A co byste jako rád?“ setře ho Ela.

„Rád bych si přisednul, ale to asi ruším.

„Rušíte,“ odpálí ho Ela.

Ota se vrací ke svému stolu a objednává si pivo. Přijde servírka a položí  půllitr před něj na stůl.

Ema si lije do sklenice filtrovanou vodu. Rychle skočí do postele, aby nepřišla o pracně vyrobené teplo. Do filtrované vody kápne citron. Otevře knihu a čte: Mezi Oliným prvním pivem a Elinou sodou vstoupí do sídlištní restaurace Ota. V tom momentu knihu zase zavře. Nemůže se smířit se jménem Ota. Horší už je jenom Míla. Už je jí dokonce vedro. Rychle vyskočí z postele, aby nakrmila párek osmáků Edu a Edu. Mezitím vychladne a vyrovná se s Otou. Čte dál.

„Rušíte“, odpálí ho Ela. Ota se vrací ke svému stolu a objedná si pivo. Přijde servírka a položí půllitr před něj na stůl.

„Chodíš sem často Olo?“ ptá se Ela.

„Ne, vlastně to tady moc nemusím, už se těším, až se přestěhuju konečně do civilizace. Ty sídliště jsou prostě strašný. Bydlí tady divný lidi, každej den jezdit sockou, je to tady hnusný. Každej panelák má jinou barvu, to má bejt jako oživení? Je to nevkusný.“

V tomhle Ema s Olou souhlasila. Z okna ložnice se dívala na starou uličku osvícenou replikami plynových lamp. Inspirativní romantika, i když v baráku zima až praští. Ovšem stojí to prostě za to. Kdepak sídliště. Na tom vyrostla a má toho dost. Teď ty hnusný šedý paneláky akorát nabarvili, jenomže nic dalšího se nezměnilo. Tady se cejtí taková svobodná, ten starej barák má prostě atmosféru.

„Aha.“

Ela si objedná jídlo. Nestihla se najíst. Koupala děti a připravovala večeři celé rodině. Ještě teď jí v hlavě bzučí znělka večerníčku.

Ola objedná brambůrky a další pivo a čeká, co na to Ela.

Ela nehne brvou.

„No já to sídliště prostě nemusím.“

Ota mezitím platí a odchází.

„Tak to jste tady moc dlouho nepobyl? Háže Ela udičku.

„No vy jste taková přísná, tak radši odcházím.“

„Prosím vás přísná, pojďte si k nám sednout.

„No když jinak nedáte.“

Ota se úplně rozzáří a ve vteřině mění plány. Přisedne si k oběma ženám a snaží se zapojit do konverzace. „A cože tak samy?“

„Dámská jízda, manželé mají službu u dětí.“

„Aha.“

„Vy nemáte děti?“

„Mám.“

„No tak to máte milionovou manželku, že vám hlídá.“

„Nemám manželku. Syna hlídá tchýně. Manželka zemřela před dvěma lety.“

„No tak to je mi líto.“

„Ale líbí se mi, že máte odvahu, sednout si ke dvěma zadaným ženám.“

„To víte, já nehodnotím podle stavu, ale podle sympatií," snaží se zalichotit Ota.

Ema dostala chuť na čokoládovou tyčinku. Přehodnotila pohled na Otu. Bylo jí ho líto. Už jakoby se nejmenoval Ota, ale třeba Jan nebo Marek.

Ela poslouchá Olu a přitom přemítá nad svým vlastním životem. Je šťastná, že už do podobných putik zavítá jenom výjimečně. Už jí je příjemnější vůně ranního čaje s mlékem a cereálie s jogurtem, které dojídá po svých dětech. Dojídá, a pak luxuje. Po snídani jsou totiž všude. Nějak jí ta vůně dětí najednou chybí.

„A ty bys chtěla děti?“ ptá se Oly?

„Jasně, vlastně…“ zarazí se a uvědomí si, že před Otou jí Ela zařadila do role matky.

„Jaký to je?“

„Hezký.“ Odvětí Ela tak trochu ve vzpomínkách na dnešní ráno, kdy musela svého vztekajícího se syna Rudu zavřít do koupelny, aby se uklidnil.

Vždycky než má přijít nějaká zodpovědnost do našeho života si tak trochu lžeme. Zvlášť v kavárnách a restauracích. Lžeme si o tom, jak jsme šťastní a někdy i o tom, jak jsme nešťastní. Prostě podle toho, co se zrovna společensky hodí. Malinko si nalháváme, že život je jednodušší, když přijde něco nového. Svatba, dítě, rekonstrukce. Jenomže ve skutečnosti je to vždycky o moc těžší než předtím. Už to není tak pohodlné. Vlastně se vrháme do méně pohodlných situací, abychom si to pak v kavárně mohli zrekapitulovat. Nebo u piva. Je to vlastně jedno. Proč vůbec zkoušíme nové a nové věci? Abychom si o tom všem mohli povídat? Nejhorší je, když zrovna není v našem životě něco nového. Jakoby se zastavil čas a minuty neubíhaly. Hráč je vykázán na trestnou lavici. Není o čem mluvit, není, co poslouchat.

Tak tohle nemám zapotřebí. Zavře rychlým pohybem Ema knihu. Ruku má ještě upatlanou od čokolády. O tom, jak je život složitý, fakt číst nemusím. Na předsádce zůstane drobná sladká šmouha.

„Mít děti, je prostě život,“ byla poslední Elina věta, kterou si Ema přečetla.

„Chci děti, ale trochu se toho bojím.“ Ztotožňuje se Ema s Olou, ale nechce se jí číst dál. A to jsem si myslela, že v dospělosti se všechno vyřeší. Jenomže kdo to říkal? To byla asi zase nějaká moje představa o životě, rozzlobí Ema sebe samu. Nebo jí štve hlavně Ola, která neví, co chce, i když má všechno? A taky jí štve, že má upatlanou novou knihu.

Štve jí ta kniha a taky jí zajímá, kam se poděl Ota. Nebo Marek? Pořád ho lituje, i když má skvělou tchýni. Vždycky se dá najít něco dobrého i na tom nejhorším. I na smrti. I tady se skrývá naděje, v tom, že už to nebude pokračovat. Všechny ty rekonstrukce, svatby, rozvody, skvrny od jídla na rozečtených knihách. To, co dělá život složitým. Jak je život složitý, je smrt dost jednoduchá. Otova manželka prostě zemřela. Jinak se to definovat nedá. Prostě konec.

„Tak já už doopravdy musím jít, tchýně jde zítra do práce.“ Omlouvá se Ota.

„Bylo mi ctí dámy.“ Loučí se a odchází z restaurace.

„Co my?“ ptá se Ela?

„Tak zaplatíme no…“ opáčí Ola trochu podrážděně.

Ema otevřela knihu znovu jenom proto, aby zjistila, co je s Otou. Autor se s ním vyrovnal šalamounsky. Nechal ho prostě odejít z restaurace, což Emu trochu zklamalo. Jenomže tak to prostě chodí. Málokdy je něco dle našich představ, i když na nich vlastně tak lpíme.

Ola přicházela k domu a zklamaně dokuřovala zbytek cigarety. Představovala si, že se s Elou víc sblíží. Asi to ale nejde, když ona má ty děti a skoro nepije. Ani si ji nedovede představit uvolněnou.

Ema zhasla světlo a byla zklamaná, že kniha, kterou jí půjčila Ola, zase neuspokojila její představy o současné literatuře. Příliš jí příběh připomínal její vlastní život. Velmi fádní život, kdy vlastně není o čem psát.

Ela se vrátila domů a zapnula počítač, kdy napsala na skype své kamarádce: „Nic se nezměnilo, v hospodách je to pořád stejný, navíc nás tam balil vdovec se jménem Ota, to už ve svým věku nemám zapotřebí. Představovala jsem si, že se alespoň dobře najím.“

Ota svou tchýni vděčně objal. Večer jsem si užil. V hospodě seděly dvě krásný a chytrý ženský.

Servírka Jula odcházela ze sídlištní restaurace jako poslední. Zavřela okna, vypla klimatizaci a zamkla za sebou hlavní vchod. Na parkovišti nastoupila do auta a odjela domů za Otou. Vůbec nechápe, že tyhle vtipy mají po tolika letech manželství zapotřebí. Jenomže co s lidma, když se vždycky tak snadno chytnou a co v tom životě jinýho než si z něj dělat srandu.