Ráno jsem se šla podívat na místo činu. Kolem nebylo nic. Ani zaschlá krev, ani chlupy od psa. Včerejší hysterickej řev napovídal, že se tam asi něco stalo. Přinejmenším vražda nebo napadení. Nebyla bych jinak tak vyděšená. Pořád dokola slyším: „Mami, mami…“
Někdo na ulici řek´, že se kolem zase toulá Psice. Lidi ze sídliště jí vždycky potkávali v Topolový aleji, ale od dnešní noci bylo všechno jinak. Po dlouhý době se vydala mezi paneláky, kde vyrostla. Obyvatelé sídliště jí znali, ale mívali z ní vždycky divnej pocit. Dívala se vždycky lidem do očí, ale jakoby do prázdna. Panelákový krysy měly strach, že na nich Psice něco pozná. Že pozná, že žijou jinak, než to vypadá. Většina krys totiž hrála šťastnou rodinku. Proto se jí vyhejbaly velikým obloukem. Široký povědomí o ní vědělo, že rozumí lidskejm srdcím, že vidí to, co jiný neviděj´. Nejvíc se jí lidi báli potkat v noci, kdy chodila zahalená do kapuce po hlavní třídě a opírala se o sloupy panelákovejch staveb. Často nechávala vzkazy v podchodech, kam sprejovala tajný zkratky, který už všichni měli rozklíčovaný. Iniciály rodin, který nebyly šťastný a dělaly, že jsou.
Pro čtenáře to nebylo jednoduchý. V tom všem se vyznat. Všichni věděli, že Psice patří do Topolový aleje a jinam si jí ani zařadit neuměli. Čtenáři věděli, že tam je Psici dobře a mezi panelákama jenom škodí. Je jí tam dobře prostě proto, že si panelákový krysy můžou žít navoko šťastnej život a nikdo jim do toho takzvaně nekecá.
V době, kdy se Psice přesunula z Topolový aleje mezi paneláky, všem bylo jasný, že něco nehraje. Že krysy nejsou šťastný a že přišlo krizový období. Bylo nutný s tím něco udělat. Ale nikdo nevěděl jak a co. Krysy byly zacyklený ve svejch příbězích a neviděly ven. Jeden večer uspořádaly v jedný kočárkárně sraz, kde se domlouvaly, jak nenásilně Psici přesunout zpátky do Topolový aleje. Tam byl přece její domov. Vymejšlely různý strategie, ale když došlo na lámání chleba, nikdo nebyl schopnej přesun Psice zrealizovat. Všichni měli strach, že se dostane blíž a uvidí i neštěstí relativně šťastnejch krys.
Blízko Topolový aleje, žil v jeskyni Medvěd. Krysy věděly, že je silnej a že když ho slušně poprosej, že pomůže. Stačilo by Psici naznačit, že její éra mezi panelákama je u konce a ať se hezky rychle vrátí do Topolový aleje. Jenomže s Medvědem byla zase těžká řeč, protože ze svý jeskyně moc nevylejzal a nikdo ho nepotkával. Neměl skoro žádný kámoše. Jen Čas, Prostor a Příběh. S Příběhem si rozuměl asi nejvíc. Chodili spolu na pivo do místní čtyřky Pohoda jazz. Medvěd byl bezkonfliktní, ale nejradši byl sám. Věděl, že ho krysy potřebujou, ale nechtělo se mu. Proč taky. Měl svůj režim. Moc dobře si byl vědomej toho, že jedinej umí komunikovat s Psicí a že když bude chtít, tak se do Topolový aleje, co nejdřív vrátí. Jenomže on nechtěl. Nedávno jí poslal mezi paneláky, tak ať si jí krysy chvíli užijou. Krysy neměly ani tucha, že je to Medvědova práce. Jeden večer seděl Medvěd s Příběhem u pátýho kousku a říká: „Hele, zaslech´ jsem, že krysy maj´ problém s Psicí, nevíš o tom něco?“
„No Medvědě, abych řek´ pravdu, Čas byl na tom srazu v kočárkárně, začalo to přesně, ale nemělo to, jak bych řek´ příběh.“
„Jo, jakože se na ničem nedohodli.“
„Popravdě se dohodli na tom, že jedinej ty víš, jak Psici dostat ze sídliště.“
„Psice tam ještě chvilku zůstane. Je to potřeba, to mi věř.“
„Jo?“
„Jo.“
Krysy uspořádali pro Medvěda a jeho kámoše exkluzivní hostinu, ale k hlavnímu tématu - odsun Psice se nedostali. Medvěd moc dobře věděl, že něco potřebujou, ale schválně problém obcházel a oddaloval. Věděl, že je to zase jedna z krysích fint, který už dávno prokouk´ a taky věděl, že Psice je zapotřebí ještě nejmíň na měsíc. Nebyl zase takovej ras, aby zdecimoval všechny domácnosti, ale o nějakejch průserech ještě věděl. Prostě Psice ještě byla mezi krysama platná a měla tam svoje úkoly.
Existovalo totiž takový místo, kam se uchylovaly duše padlejch krys. Bejvalo to často ve sklepě každýho paneláku. Každej panelák disponoval dušema padlejch krys a klíč od sklepa měl jenom Medvěd. Vždycky, když Psice dokončila svoji práci, Medvěd vytáh´ velkej svazek klíčů z regálu u dveří svý jeskyně a šel na věc. Jeho úkol bylo promluvit si s padlejma dušema a naznačit jim, že se ke svý rodině můžou vrátit jedině v případě, že budou sekat dobrotu. Medvěd měl talent na hluboký rozhovory a uměl leccos pojmenovat. Padlý duše si to uvědomovaly a chtěly se vrátit. Často mu tam brečely a slibovaly, že už to víckrát neudělaj´, že to bylo jenom přechodný období, ale jinak jsou moc šťastný. Prosily ho, aby už nalákal Psici zpátky do Topolový aleje. Medvěděl věděl svý a mručel si pod vousy, že je Psice ještě na chvíli potřeba.
Po jednom večeru, kdy Medvěd s Příběhem zase seděli u pivka, se rozhodlo, že je čas Psici odvolat zpátky. Medvěd viděl, že krysy už jsou úplně vyřízený a podělaný strachy. Věděl, že je čas na odpočinek.
Na noc zaparkoval svý auto blízko podchodu, kde zrovna Psice sprejovala další iniciály. Z kufru vytáh´ kbelík bílý barvy a naznačil Psici, že ještě není ten správnej okamžik. Psice ochotně přetřela iniciály Primalexem. Potom nasedla k Medvědovi do auta a nechala se odvézt zpátky domů do Topolový aleje.
Mezi panelákama nastal zase na čas klid, do tý doby, než krysy začnou žít znova jenom navoko.
