Na poplach

Spadaným jablkům, barevnýmu listí, modrýmu nebi, malý ruce, která se drží tý velký, flekatýmu psovi, voňavý kávě, spáleným špekáčkům, propadlý občance, zapadlýmu antikvariátu, kam nikdo nechodí...a hlavně pro toho, který umí skutečně milovat a pro ty, kteří ho bezhlavě následují...

Bila jsem podzimu na poplach…

Strach vešel do dveří mé duše…

Z kuše jsem už dávno všechny šípy vystřílela…

Pochopila jsem, co znamená být ti blíž…

Bolelo to.

Nemít, co jíst.

Trpět nekonečnou žízní.

Nespokojenosti smát se do očí.

Stát v kalužích pomíjivosti,

Když prší…

Joo, čas od času tě něco zaskočí…

Žízeň stesku neuhasit...

Zas a znova kordy tasit…

Smrti z lásky na piano hrát…

S pohodlnou zamilovaností se prát…

Rovně stát…

Věčností se nechat zulíbat...

Svůj příběh navěky ti dát…

Stýská se mi,

I když si slíbil,

že mě máš navěky rád…

Pořád biju na poplach.