Obraz Ofélie od Johna Everetta Millaise, který někdo pověsil do vaší pracovny. Melancholický obraz smrti. Smrt mladé dívky. Jako kdyby byla dnešní doba, dle některých konce civilizace, plná umírajících mladých dívek v bílém. Smrt v nevinnosti. Nevinná smrt. Zvrácenost dnešní civilizace spočívá v neštěstí mladých lidí. V neštěstí trápení se pro lásku i pro střízlivé vidění dnešního světa.
Toto vystihl Lars von Trier svým posledním dílem dokonale. Melancholia. Galerie smrti. Obrazy jdoucí po sobě. Obrazy pohnuté krásy. Zobrazení neschopnosti milovat někoho jiného než sebe. Nemoc. Deprese. Detail všednosti viděný očima psychicky nemocné moderní mladé ženy zaměstnané v reklamní agentuře.
Justine. Povídka první. Mladá žena trpící depresí se vdává na buržoazním letním sídle. Kvůli pozvané společnosti a dokonale zorganizované svatbě se snaží přemoci zlo ve své hlavě. Marně. Její sestra dělá všechno proto, aby jí z myšlenek vytrhla. Zbytečně. I když se svatba vydaří dle představ organizátorů, převládá atmosféra chaosu a strachu. Jako by se obrazy v hlavě hlavní hrdinky přestěhovaly na místo, kde se odehrává svatba. Jakoby se letní sídlo stalo zámkem hrůzy. Svatba odehrávající se v době, kdy se na zemi řítí rudá planeta Melancholia. Kdy v druhé povídce věnované sestře Claire zjišťujeme, že Justine zmítaná depresí nemá paradoxně strach ze smrti, protože už svým způsobem ve smrti žije. Její sestra Claire se naopak střetu rudé planety se Zemí děsí. Sleduje dennodenně zprávy, neustále se ptá svého manžela, který důvěřuje vědcům a je přesvědčen, že zánik světa nárazem dvou planet a tedy smrt nehrozí. Strach ze smrti je tedy hlavní dějovou linkou, kterou jsem stihla zaznamenat. Detaily všedního dne nemocné Justine bravurně vypracované do posledního kliknutí myší beze smyslu a náhodného sexu bez zábran.
Moje první zkušenost s Larsem von Trierem byla předvídatelná. Nevydržela jsem. S kamarádkou jsme odešly za hodinu a tři čtvrtě z naddimenzované galerie smrti. Já jsem to tak vnímala. Obrazy konce světa, ze kterých mi nebylo dobře. Později jsem se dočetla, že tyto obrazy vedly ke smíření. Ke smíření se smrtí. Příběh, který dopadne dobře? Ale neexistuje pro člověka něco víc než smíření se smrtí? Neexistuje ještě něco, co přináší pokoj a vyhlídky na lepší život či na lepší smrt? V tomto filmu jsem odpověď nenacházela a s tlakem v žaludku jsem ještě v tramvaji měla před sebou obrovskou rudou planetu, která se na mě valí. Myslím, že to není ten správný obraz konce světa. Myslím, že to není obraz konce světa, který si chci vybrat. Proto se omlouvám velkému tvůrci, ale obraz geniality nespatřuji v nebezpečném přibližování reality, která nás čeká, odmítneme-li Boha. Mě zajímá obraz reality konce světa, který přijde, respektujeme-li stvoření. Věřím, že není nutné se za každou cenu klanět umění, pokud je nám z něho nedobře a ten pocit nicoty nás nikam neposune. Nedobrý pocit má smysl pouze v případě, vede-li k nápravě a probuzení lásky v lidském srdci. V probuzení lásky boží, kterou můžeme naleznout jenom v Kristu Ježíši.
Představovala jsem si, co by bylo, kdyby tento velikán filmového umění 21. století uvěřil. Představovala jsem si, co by asi tak natočil. Přála bych tomuto člověku spatřit krásu, protože má velký dar šířit svůj obraz společnosti. Dle filmu Melancholia na tom nejsme moc dobře, i když to není žádná novinka. Myslím, že jako lidstvo potřebujeme vidět spíše naději. A tu nabízí jedině Kristus. Naděje je něco víc než smíření, alespoň dle mé zkušenosti.
