Můj letošní rok a dle vyprávění i rok mých přátel se z nějakého důvodu skládá z veselek. Proto jsem se k tématu musela vyjádřit. Kate a Wiliam slavnou sérii svateb odstartovali a už se to vezlo. Prosím, pojďte a poslyšte zábavné čtení, co se třeba stává, když se ten super mejdan, kdy dva si řeknou ano, povede a vznikne tak manželský svazek na celý život.
„Manželství je tehdy dokonalé, když žena se směje vždy znovu starým vtipům svého muže a muž se nikdy nesměje novým kloboukům své ženy.“
anonym
„Tak já už vážně nevím… Líbí se mi ten červený s květinami po stranách. Co na to říkáš, lásko? Anebo ten oranžový omotaný šátkem s leopardím vzorem? A co ten fialový? Fialová je přece teď v módě.“
„Miláčku můžeš cokoliv, hlavně už pojďme.“ Zabručel manžel a zatvářil se lehce útrpně, jako ostatně vždy, když se chystali do společnosti.
„A tak já si vezmu ten s pavími péry, zabalte mi ho prosím.“
S pavími péry? Nacpal si do pusy extra silný větrový bonbón, aby se soustředil na cokoliv jiného než na hromadící se posměšné poznámky ve své hlavě směrem ke kloboukům v šatníku své ženy. Čekal cokoliv, ale rozhodně ne paví péra. Zrovna na sraz spolužáků. Každý se za nimi zase bude otáčet. Jako minule. Kdo by si na sklonku léta přes sebe přehodil stříbrnou lišku? Vůbec se to nehodilo a navíc to vypadalo směšně. A co teprve když přišli k baru. Jeho milovaná si objednala ledový čaj. Kdo pije v baru ledový čaj, když mu při tom za krkem sedí stříbrná liška? Vzal si ji i s jejími rozmary.
Bonbón přestal účinkovat. Láska marně tahal z paty úžasný fór, kterým by odlehčil situaci a zároveň chválil dokonalý výběr své ženušky. Byla přece úplně bez chyby. Hlavně aby nezačala s tím, že by bylo hezké, kdyby k sobě ladili. Za sultána už nikdy nepůjde. To byl lepší ten myslivec, i když si připadal jako vrah. Nikdy v životě nedržel zbraň a už vůbec by nezabil lišku. Vždycky se rád díval na večerníček o Vukovi. A taky se mu hned vybavil vtip o myslivcích.
„Miláčku, tak jdeme už?“ Jemně popostrčil svou ženu, když se ohlížela po další výloze. „A už jsem ti říkal tenhle vtip? Zrovna jsem si vzpomněl, jak jsme nedávno šli za myslivce. Potkají se dva myslivci: Proč jdeš na hon v takovémhle hrozném počasí? Možná budu mít štěstí a nějakého zajíce zabije blesk!”
Mile se na něj usmála, i když ve skutečnosti to bylo spíš jakési soucitné uchichtnutí, protože o svém manželovi velice dobře věděla, že si na svém bavení společnosti zakládá, i když mu to tak úplně nejde. A navíc se nemohla nezasmát, když jí dovolil koupit si klobouk s péry. Musí mu připadat směšný, a přesto se ani nepousmál.
Nejhorší vtipy, které manžel kdy vykládal, byly právě ty o myslivcích. Myslivce mimochodem nenáviděla. Přišli jí jako smečka zločinců. Ani neví, proč tenkrát souhlasila, když se dohodli jít právě takto oblečeni.
Páteční večer čeká. Děti hlídá Helga, tak snad jim nebude pouštět pohádku O masožravých střevíčkách. Milouš se celý týden budil hrůzou.
Manžel s radostí nastartoval a jelo se. Zaparkoval na rozlehlém parkovišti. „Snad to auto potom najdeme.“ Zavtipkoval, jako pokaždé, když parkovali.
Hlavně ať nedělá, že nemá klíče, tenhle vtip už nesnesu, myslela si se zářivým úsměvem, pomrkávajíc na svou lásku. A teď zase roky hledá to nejlepší místo. Hlavně, aby to bylo ve stínu, přitom slunce už dávno zapadlo, takže je úplně jedno, kam se postaví.
Byli na místě. Hospoda U zastřeleného zajíce přesně odpovídala zvyklostem kolektivu, kam tak dlouho oba s manželem patřili. Už u vchodu je přivítal Smraďoch s Pionýrkou. Manželský pár, který to tu měl na starost a produkce jakýchkoliv tématických večerů jim nebyla cizí.
„Úžasný klobouk,“ pronesla Pionýrka, která stála po boku svého muže a kouřila tenkou cigaretu. Smraďoch se uchichtl a políbil ruku jeho žene: „Kde máš kamizolu? A čím se chystáš pobavit společnost dneska, Žabáku?“
Svou přezdívku Žabák získal před lety při hodině matematiky, když se šklebil na trojčlenku. Už tenkrát tušil, že z něho matematik nebude. Kromě toho nosíval zelenou. Matka ho z nějakého důvodu stále nutila nosit zelenou, že prý je to typická klučičí barva a když starší brácha chodí v modrém, musí je nějak odlišit. Za tuhle zelenou deformaci svého života jí skutečně vděčný nebyl a od puberty na sobě tuhle barvu neměl.
Až v ten myslivecký večer. Ovšem to bylo z lásky k ženě.
„Dej mi pokoj. Smraďochu,“, vrátil spolužákovi nejapnou poznámku Žabák. Kamarád si dotčeně poposedl a odhodlaně popotáhl kouř z doutníku.
„Co je u vás novýho za ten rok? Co Milouš? Ještě čůrá do plenek?“ Začal Smraďoch jako obvykle pichlavými poznámkami.
„Zrovna tobě mám chuť vyprávět o svém synovi.“
„No když jsi mu dal tak „tradiční“ jméno,“ ušklíbl se Smraďoch.
„Maršal Malinovskij , odlehčil situaci Žabák a připil Smraďochovi na zdraví. Zrovna jím se tedy rozhodit nenechá, zvláště když jeho žena vypadá jako pionýrská vedoucí. A v případě, že organizuje jakoukoliv událost si ještě rádoby elegantně přes sebe přehodí červený šál.
„Skleničky k baru…jsem říkala, ozvalo se důrazně z rohu místnosti.“
„Ale lásko, nech už toho drezúrování a pojď se napít, mrkal Smraďoch na svou ženu a trochu se styděl, že vedle své manželky vypadá, že neumí do pěti počítat.
Pomalu se začali scházet ostatní. Při pohledu na módní výstřelky manželek, se Žabák uklidnil. Jeho žena má alespoň vkus. Někdy jsou její modely sice trochu výraznější, ale nakonec co? Cítí se s ní dobře. Dokonce i ve společnosti. Nikdy ho neponižuje a když ho náhodou Smraďoch ztrapní, láskyplně ho pohladí po ruce a to už Žabák ví, že v ní má skutečnou oporu. Toho si u Pionýrky nikdy nevšiml. Vždycky směrem ke svému manželovi upírá akorát tak pohled plný pohrdání.
„Hezký péra,“ uchichtla se Pionýrka.
„To jsme vybírali spolu, viď miláčku? Já totiž na rozdíl od ostatních chlapů vím, čím udělat své ženě radost,“ usadil Pionýrku Žabák.
Večer plynul obvyklým způsobem. Smraďoch už za hodinu nevěděl, co mluví a Pionýrka seděla s houfem třídních slepic u baru a nalévala se cinzánem.
Byl čas odejít. Vždycky si říkali dvě hodiny a dost. Akorát to tak vycházelo.
„Půjdeme?“ pobídl svou ženu nenápadně Žabák, protože si velmi dobře všiml, že se situace nezměnila, a ani po letech si jeho žena nemá se svými spolužačkami co říct. Proč? Protože si na svého muže v kostce nemůže stěžovat. A navíc, „slepičí spolky“ se jí odjakživa protivily. Když jí na manželovi něco štve, vyříkají si to doma mezi čtyřma očima. Proč s tím na veřejnost? Vždyť by těm všem Zdenám a Vlastám udělala jen radost.
„Půjdeme, jestli chceš,“ vděčně přijala manželovu nabídku. Spiklenecky se na ni usmál, vzal ji za ruku a středem ji odvedl z baru.
I když si uvědomuje, že od něho ty nejlepší vtipy už slyšela, je si prostě jist, že ve správném okamžiku se jim jeho žena vždycky zasměje. A výstřední klobouky? Ty má vlastně nakonec docela rád.
