Film Lidice není historickým dokumentem. Film Lidice není ani válečným filmem. Film Lidice bohužel není ani o osobních dramatech obyčejných obyvatel jedné malé středočeské vesnice.
Tvůrci filmu Lidice jsou pyšní na komorní příběh. Hlavní hrdina Šíma nešťastnou náhodou zabije svého syna při narozeninové oslavě. Stane se to v momentu, kdy se na něho opilý syn ve vzteku vrhá a vyčítá mu mimomanželský milostný poměr se sousedkou. Oba muži se brání seč mohou, ovšem v afektu už nikdo z nich nezpozoruje nešťastně namířený nůž. Mladší Šíma umírá. Ano, nepopírám, jde o komorní příběh. Ovšem pokud jde o zpracování, to už komorní rozhodně není.
Film začíná vášnivým milováním Šímy s milenkou a hned poté se odehraje vražda. Tedy všímejme si. Tvůrci hned na začátku servírují sex a záhy násilí. To diváka od začátku jistě připoutá. Pokud by šlo o komorní zpracování, autoři by se měli více zaměřit na detaily, pocity, gesta, nenápadné dotyky, světlo, stín, živly, vedlejší příběhové linie. Ovšem jistota je jistota. Nic nepřibližuje dění kolem oslavy, nic nepřibližuje dění kolem vztahu. Sex. Pic. Vražda. Pic.
Komorní příběh se tedy ztrácí a stává se pouhým příběhem na pozadí lidické tragédie. Dá se spíše říci, že se jedná o příběh, který lidickou pohromu rámuje. Šímův osud se tedy hodí českým filmařům, aby si opět zahráli na Hollywood, který nám už léta tak zoufale nejde.
Co se týče informací, které by film poskytl například českým žákům základních škol, pamatuji si pouze, že Lidice byly vypáleny kvůli vraždě říšského protektora Heydricha a že to bylo strašné. Není to trochu málo? V tuto chvíli se z filmu vytrácí nejen příběh, ale záhy i hlubší sdělení a o nějakých souvislostech ani nemluvím.
Lacině vyznívá i odkaz na křesťanství, kdy s sebou Šíma stále vláčí dvě Bible. Jednu od milenky a jednu od manželky. Nádech hloubky začíná mít film v momentě, kdy hrdinův spoluvězeň cituje z evangelia svatého Jana. Ovšem, jak se ukazuje, vypadá to spíše jako náhoda, poněvadž i tato pasáž je poněkud nedotažená. Pár patetických záběrů na žhnoucí oblaka, ustaraná farářova tvář a nakonec Šímův vztek na Boha, kdy v afektu pálí obě Bible na sklonku války v kamnech. Ale proč? Asi mu ublížila válka. Jak komorní a osobní vysvětlení.
A dále už jenom hvězdy na pruhovaných oblecích střídají hvězdy na červených kobercích na předávání Českých lvů za zásluhy. Ano, záměrně přeháním. Později pár výstřelů, oheň, běžící Šíma po zasněžené pláni, pár novinových titulků, aby se divák lépe vyznal, několik válečných dat a slunce zapadá v momentu, kdy se hrdina setká po válce s milenkou. Chybí už jenom přátelský labrador, který se coby neohrabané štěně, vypotácel z lidického požáru a válku přežil mezi koloušky v nedalekém krmelci.
Dokonce i herecký výkon Karla Rodena, jehož tvář nesmí chybět na billboardech mediální kampaně, pokulhává. Šíma v jeho podání lehce splyne s postavou, kterou před nedávnem ztvárnil v Habermannově mlýně Juraje Herze. Že by si oba filmy byly něčím podobné? Kdy českým filmařům bude stát za to zpracovat hluboký lidský příběh s patřičnou úctou k historii a posunout tak českou kinematografii dál než k lacinému hollywoodskému plagiátu? Dočkáme se?
