Napadlo vás někdy, že kvůli tomu, abychom splnili úkoly přestáváme, mít i to, co nemáme? A co je vůbec nejcenější?
Procházím takovým složitějším obdobím. Hledám ve svém životě to, co přestávám mít. Musím říct, že je toho celkem hodně.
Abych nepsala pořád o lásce, tak budu psát právě o lásce. Když se kouknu kolem sebe vidím hlavně věci. Domy, auta, oblečení všech značek, prach, který tak kolem toho vzduchem plyne. Všechny ty věci jsou často velmi opečovávané. S láskou, řekněme.
Z auta vylezla paní. Na čele měla napsáno: UNAVENÁ: „Jsem tak unavená.“
Ze dveří panelového domu vyšel čtrnáctiletý chlapec. Na čele měl napsáno: Fotbalista: „Nejsem hloupý, do všeho nekopu.“
Po chodníku šla dívka ve značkové halence. Na čele měla napsáno: Marnotratná: „Mám chuť na marmeládu z Marks and Spencera.“
Z prachu se vyvalil dým. Na čele měl napsáno. Už jsem vás všechny obrátil vzhůru nohama a nic se s vámi nestalo.
S láskou k vám tvrdím, že se v této společnosti trápím kvůli lásce. Nechápu, proč vztahy buď vůbec nevznikají nebo se rovnou rozpadají. Nejhorší varianta: Vztah, který nikdy nevznikl a navíc se rozpadl. V takové žijeme době. Dopřáváme si.
Byl jednou jeden muž, který dle všech měl dlouhé vlasy a na hlavě trnovou korunu. Myslím, že s tou korunou na hlavě to dlouho nevydržel a umřel. Otázka je, jestli právě přestával mít i to, co neměl anebo čekal, až se to zlomí a něco se stane. Kdosi řekl, že se něco stalo.
