Tento text jsem psala v říjnu 2007. V té době jsem mi zbýval krok k tomu, abych se znovu narodila.
Věnováno: Leonovi
Seděli jsme tiše u stolu. Dívali se jeden druhému do očí a neuměli vystihnout své pocity slovy. V Norsku prý říkají: Prošel Anděl, když náhle hovor přirozeně ustane.
Bylo to v malebném apartmánu na Istrii. Když jsme ráno vystoupili na pobřeží z auta, neznali jsme téměř jeden druhého, ale konejšivé obětí moře nás hnalo kupředu. Na nebi se tvořily neskutečné bouřkové hrady a my jsme přesto zůstali ohromeně stát na rozdělovníku mořské hladiny a upravené turistické pláže.
Začalo pršet. Nejprve drobně, ale potom se spustila pořádná průtrž mračen a nitky blesků z dáli prošívaly krajinu. Přikryli jsme se tou hřejivou dekou, co ušilo nebe, i když jsme pak houfně u radiátoru sušili oblečení. Za chvíli se do deště usmálo slunce a my jsme dvakrát prostoupili duhou. Nevěřila jsem jakou barvu může mít moře. Jak je to jiné a každé roční období otvírá jiné dimenze vnímání přírody. Krajina, která se do nás obtiskla a my jsme se najednou stali součástí impresionistického obrazu. Dojem – východ slunce byl zastřen naším dojmem z dvojité duhy. Stáli jsme pod stříškou opuštěného zmrzlinového stánku a jedním okem pozorovali monitor plazmové obrazovky snu.
Zastávka na Rovině emocí. Vystoupili jsme po kamenných schodech k chrámu, který se tyčil nad mořem. Proplouvali jsme křivolakými uličkami a čichali vůni barev ze zastrčených ateliérů, kde terpentýn visel ve vzduchu a my opilí z dechu nebe, rozložitých borovic a oprýskané omítky benátské architektury, poklekli před velikánem, který tančil nad chrámem a mořskou krajinou waltz. Ten nóbl tanec v dlouhých bílých šatech a ve fraku za tónů vznešené hudby. Hrom opět zaburácel, vítr zasvištěl a déšť nás znovu zahnal do kouta. Odebrali jsme se do domu, kde Jemu můžete vždycky věnovat tichou uctivou chvilku v osobní modlitbě. Chrám nás pohltil a my jsme se nechali prostoupit.
A potom jakoby se vše opakovalo. Pocity, které se ustálily a my jsme se vznášeli na barevném listí podzimu jako na pohádkové vzducholodi v dalších uličkách a pláních a skalách a mořských plážích a nořili jsme se do všech smyslů, kdy káva nám chutnala stejně jako objetí starého olivovníku na ostrově Brijuni. Kdy loď dovážející turisty se stala starou bárkou a my v námořnických tričkách a s doutníkem ležérně v koutku úst pořvávali odrhovačky z lodní paluby za zvuků rozvrzané harmoniky. Rákyja, červené i bílé víno teklo proudem a my ve smyslu gurmánské tradice zakusovali pokrmy chorvatské krajině vlastní. Slaný pršut, hořká povzbuzující chuť kávy coretto, křehké kalamáry s plitvou, polévka z gruntu. Tím vším jsme žili až jsme se ocitli opět na jednom z vrcholů hledící do setmělé krajiny a nad námi se rozléhal zpěv chrámového sboru. Jakoby opět prošel Anděl a my zatleskali našemu společnému příběhu a vše oslavili poutí do měsíční krajiny ledu a sněhu, kde jsme se na moment stali vyplašenými srnami a laním pohledem se snažili uhladit hrozící pád do propasti.
Ale pak naše vědomí opět zalilo slunce. Očistili jsme si polobotky od sněhu a ledu a sjížděli jsme tunely vyhloubenými ve skalách zpět do našich životů.
Seděli jsme opět u stolu a já najednou vstřebávala filmový příběh ve starém kině na Istrii na náměstí s kamennou dlažbou. Promítačka pořád hučela, ale já jsem se najednou přistihla, že zírám na bílé plátno.
