Kieslowski mají štěstí na anděly

Projela jsem údolím pod horama ve škodovce. Silnice se točila do kopce jako had. Zelený louky, sem tam ovce, sem tam stádo krav mi připadaly naprosto nesmiřitelný s mojí pražskou espézetkou. Já se prostě nechci zaseknout na mrtvým bodě. Chci žít. Nezastavím a nezastavím a na další cestu si možná pořídím i lepší auto. Když to škytne, tak to stihnu včas.

Zhruba podobně je na tom česká kultura, jak skoro vždycky připomínám, když mi z krásna a estetična upachtěného člověkem spadne brada. No nejen kultura. Prostě všechno, co má nějaké hlubší lidské sdělení. Škytlo to a Kieslowski vydali druhou desku, jak vtipně oznámili svým fanouškům v úvodu večera křtu nového alba Na nože krátkým klipem. A také jim řekli, že jsou zase tady, aby bojovali svou hudbou, která zasáhne snad všechno, co jde kolem přímo do srdce. Alespoň já jsem to takhle pochopila. Staré, mladé, batolata, psi, morčata, bezdomovce, divoženky. Zpívají totiž o životě a s druhým albem zrají jako víno. Z nesmělých milenců se stávají životní partneři. Kieslowski se ve svém repertoáru rvou o krásu obyčejného života, kterou je ve všednosti někdy tak těžké postřehnout. Muž, žena a děti v jedné domácnosti. Partnerství versus rodičovství. Jde to vůbec dohromady, aniž bychom s tím nejbližším nebyli Na nože? Právě mužský a ženský svět se střetává v hravých textech dua DKP a Marie Kieslowski z Polska. Nádech, výdech, hory, louky, dětský boty, život.

 I když jsou Kieslowski spíše rozjímaví a dumaví, mají i smysl pro humor, který se noří ze syrových tónů kytar, piana a dalších nevšedních nástrojů. Po první písni sál ztichne a po druhé oněmí. Probere se až v okamžiku, kdy se solí album. Pardon, křtí. Vtipný kmotr „sklepák“ Jan Slovák dodá desce ještě ostřejší chuť pěknou dávkou soli. Ukrajinský básník Em Rudenko se přidá s krátkou básní a jede se dál v rozjetém vozu koncertu. Mystická nadstavba písní o životě přivolává houf andělů, aby strážili umělce a je zase ticho. Teskné, rozjímavé ticho, které každého hřeje u srdce a nutí k přemýšlení. Kdyby to tak nikdy neskončilo. Po poslední písni mi je jakoby končila kniha, od níž jsem se nemohla odtrhnout. Kieslowski se postarají o zábavný závěr a jako přídavek zvolí smutnou píseň Špinavý dny o ohnivý vodě, která je neveselým průvodcem umělce toužícího po svobodě a skutečném umění. Pořád si ale myslím, že „chlast je past“ a doufám, že příště skončí koncert alespoň malinko nadějněji, třeba vzpomínkou na anděly, na které mají Kieslowski štěstí.