Je na čase začít žít

Vždycky jsem si myslela, že až mi bude 40, můj život bude vypadat jinak. Vlastně jsem si to myslela vždycky a ani si už nevzpomínám, kdy to moje pitomý čekání na to, co já chci, začalo. Když jsem byla malá můj táta mi přivezl ze západního Německa barbínu. Jenomže měla divný vlasy, který nešly rozčesat. Ale i tak jsem měla radost a asi pět let jsem si s ní hrála. To jsem snad ještě dokázala bejt šťastná.

Pak začala škola, kde jsem to nesnášela. Byla jsem chytrá, ale tlustá. Všichni se mi posmívali a nesnášeli mě. Vždycky jsem čekala, až ta děsná škola skončí a já si budu moct z trucu dát v cukrárně za rohem dort. Neměla jsem skoro žádný kamarádky. Lezla za mnou jen Olinka s děsně chlupatýma rukama. To mi na oblibě moc nepřidalo. Každej den byla moje hlavní starost shovat se Olince v cukrárně, protože smůla byla ta, že bydlela kousek od nás a vždycky chodila ze školy stejným směrem. Do cukrárny Olinka nemohla, protože neměla prachy. Já měla štěstí, protože jak jsem byla chytrá, tak mi babička vždycky nějakou tu desetikačku strčila a to na špičku nebo větrník vždycky stačilo. Po cukrárně jsem se loudala domů a kopala ze samýho zoufalství do šutrů až jsem měla úplně okopaný červený lakovky. Protože jsme měli velkej barák a babička bydlela v prvním patře, nikdy jsem se jejím knedlíkům s omáčkou nevyhnula. Vždycky říkala, že musím hodně jíst, i když jasně viděla, že jsem tlustá a že by mi prospěla jedině pořádná dieta. Můj táta sportovec se ze mě vždycky hroutil a připomínal mi, že jestli to břicho neshodím jako malá, tak už nikdy. Často jsem pak úplně přežraná půlku odpoledne probrečela, ale druhej den jsem musela do školy zase. Moji rodiče byly jako nebe a dudy. Máma si potrpěla na šatičky s kanýrama a táta na skvělý vybavení do tělocviku. Nic z toho mi nikdy nepomohlo. V kanýrech jsem byla ještě tlustší a v obrovskejch teplákách Najk pomalejší.

V pubertě jsem nějakým zázrakem docela shodila, ale asi jen proto, že jsem vyrostla. Jenomže přibyly další starosti a to beďary. S Olinkou jako kamarádkou jsem se smířila. Měla jediný štěstí, že začala nosit dlouhý rukávy, tak ty její chlupy neviděl každej. Už nám neříkali ta tlustá s tou chlupatou, ale ta poďobaná s tou divnou nebo ty dvě divný. Moc jsme se neposunuly, ale bylo nám líp. Jednou Olinka přitáhla do školy cigára. Řekla mi, že někde slyšela, že je to dobrý na figuru a taky proti beďarům. Moc se mi nechtělo, ale párkrát jsem potáhla. Samozřejmě to nepomohlo, jen jsem dostala doma vejprask.

Po základce jsem se bez problémů přihlásila na střední. Vzali mě bez přijímaček a tak jsem byla i chvíli pyšná. Teda spíš rodiče mi neustále opakovali, jak jsem jejich chytrý bumbrlíček. V 15 mě tohle oslovení fakt štvalo. Nejvíc jsem si oddechla, když se Olinka přihlásila na jinou školu než já. Věděla jsem, že v tomhle momentě mi začne úplně jinej život. Celý prázdniny jsem běhala, i když jsem to nenáviděla. No musela jsem ty super tepláky od táty nějak zúročit a na střední jsem chtěla bejt fakt krásná. Všechny divný blůzy s kanýrama jsem odnesla do bazáru s tím, že mi už dávno nejsou, ne že by máma nenakoupila další.

Na Gymplu mi začal úplně jinej život. Sice jsem se každej den musela převlíkat na záchodě z blůz s kanýrama, ale to tak nevadilo. Hlavně, že se mi nikdo neposmíval. Byla to fakt velká úleva. Nikdo se mi neposmíval a nikdo si mě nevšímal. To mi vydrželo až do matury. Střední jsem si fakt užila. Sice mě trochu zarazilo, když se třídní před maturákem ptal, jestli nechodím do béčka, že mě nezná, ale hlavně, když mi neříkal ta s těma beďarama. Musím teda přiznat, že na střední jsem byla fakt šťastná.

Z vejšky si pak pamatuju, že jsem se jenom šprtala, nic víc, a pak ze mě byla inženýrka.

No a nemyslete si, že jsem neměla lásky. Já měla lásek. No ale žádnej z těch mejch oblíbenců mě pochopitelně nechtěl nebo si mě prostě nevšimnul. Od 18 mi máma doma říkala, že už bych se měla poohlídnout, protože všechny moje spolužačky už mají nějaký zkušenosti a já pořád nic. Bylo to pro ni dost nepochopitelný, protože mě pořád zásobovala blůzama s kanýrama, o kterých si myslela, že jsou ženský. No co vám budu povídat, chlapi mě prostě nechtěli, respektive o mě nevěděli. Kdyby tušili, jak mám pod těma obrovskejma košilema velký prsa, myslím, že by si dali říct, ale to se v žádným případě nesměli dozvědět. To bylo moje v tý době asi největší tajemství.

Po vejšce jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde a zkusím s někým chodit. Vůbec jsem nevěděla jak, ale doufala jsem, že se někdo objeví. No a netrvalo dlouho a kolega z práce mě pozval na kafe. Sice jsem ho nepila, ale bylo mi blbý si v kavárně objednávat čaj. Musím teda říct, že se mi kolega vůbec nelíbil. Přišlo mi, že mě snad ani nevidí, jak silný má brejle. Sice měl docela hezký vlasy, ale měl v nich lupy, což znamenalo, že si asi moc nemyje hlavu. Jenomže byl na mně hodnej. Když jsem přišla domů, tak jsem vítězoslavně prohlásila, že jsem byla na rande s Otou z práce. Máma byla štěstím bez sebe a už ani neměla žádný dotazy. Že se mi Ota moc nelíbí jsem si nechala pro sebe. A že se nelíbí nikomu, o tom nemohla být řeč vůbec. Celou dobu, co jsem chodila s Otou mi něco nehrálo a pořád jsem nevěděla, jestli ho miluju nebo ne. Po roce mě Ota zase v jedný kavárně požádal o ruku. Vytřeštila jsem oči a vypadlo ze mě, že ho nemiluju a hlavně, že by si určitě domů chtěl pořídit kávovar a já kafe prostě nesnáším. Ota koukal jako když spadne z višně, ale sbalil si povadlý karafiáty a šel. Tohle byl jeden z nejúspěšnějších dnů mýho života, protože jsem snad poprvé řekla nahlas svůj názor. Pak jsem zase s nikým nechodila až se objevil Evžen. Evžen se mi na první pohled taky moc nelíbil. Neměl vlasy, tak neměl ani lupy a měli jsme společný zájmy. Pil čaj a nesnášel sport. Evžena jsem si vzala.

Jediný, co mi u Evžena nedošlo, byl fakt, že je Evžen dost línej, což se po svatbě ukázalo. Potom mi taky došlo, že asi ani naše děti nebudou moc hezký a hubený a že asi budou trpět úplně stejně jako já. Jenomže už se nedalo nic dělat a já čekala Edu. Eda byl celej Evžen a k tomu tlustej po mě. Říkala jsem si, že jsem trochu doufala, že budu mít hezký dítě. Jenom jsem nevěděla po kom by to mělo. Druhý dítě jsme už radši neměli a pořídili si psa z útulku a akvarijní rybičku.

Velkou výhodu jsem nakonec měla v tom, že jak byl Evžen línej, tak jsem musela pořád kmitat a už jsem nebyla tak tlustá jako dřív. Trochu jsem doufala, že až bude Eda větší, tak mi pomůže třeba venčit psa, ale to se taky nekonalo. Alespoň rybička dost brzo chcípla.

Jednoho dne jsem měla v obálce pozvánku na třídní sraz ze základky. Docela jsem se divila, že mě někdo zve. Později jsem pochopila, že je to jen sraz mě a chlupatý Olinky. Kdo by nás taky na sraz zval, což Olinka tušila a uspořádala náš vlastní sraz separé. Ač na prahu čtyřicítky, ještě jsem se za kamarádství s Olinkou styděla. Ale i tak jsem se rozhodla na sraz jít. Sešly jsme se v pizzerii. Ze začátku jsem svoji spolužačku nemohla vůbec poznat. U stolu seděla štíhlá, příjemná, upravená mladá žena. V rozpacích jsem si přisedla a pro jistotu se otázala, jestli je to ona. Olinka kývla a napůl v recesi připomněla naše zoufalé dětství a pubertu. V ten moment jsem si uvědomila, že se Olinka ve svém životě někam posunula a že to bylo asi hodně práce. Kromě toho byla taktní, protože se ani slovem nezmínila, že já jsem pořád stejná. Po srazu s Olinkou jsem si řekla, že chci změnu a že je na čase, protože je mi 40. Doma jsem ze sebe servala šedou o tři čísla větší košili, až se Evžen probral u televize a naházela zbytek šatníku do pytlů. Je na čase začít žít, poprvé v životě jsem zakřičela ve svém vlastním domě!