Včera jsem na lavičce před železniční stanicí Weissbach potkala Aloise Nebela. Seděl tam unavený, frustrovaný, zničený uprostřed neutěšené krajiny Jeseníků. Pršelo. Chcanec, jak utrosil jeho kolega mašinfíra.
Unavený obraz češství. Umolousaný obraz zjizvené hrdosti kdysi vystavěné třeba na Baťových střevících. Jsme skutečně tak nenasytně zoufalí? Jakoby český film už neměl v repertoáru žádnou jinou píseň. A pěkně od podlahy. O tom, jak jsme celkem schopní, nevypadáme špatně, když se snažíme, studujeme v zahraničí a krátce po revoluci jsme se nejen od sousedů leccos naučili. Máme narvané obchody zbožím, které si skoro každý může koupit. A to nemluvím o tom, že většina z nás jezdí v autě a střecha nad hlavou je samozřejmost. Je to tak hrozné? Musíme pořád plakat?
Alois Nebel režiséra Tomáše Luňáka a scénaristů Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, od kterých jsem čekala inovativní příběh se zase nevymyká. Pokolikáté už tohle o českém filmu píšu? Hrdinovi zase ublížila válka a Sudety a komunisti a mezitím psychiatrická léčebna a nezbývalo mu nic jiného než se potloukat po nádražních putykách a nalévat se rumem nebo zelenou. Tohle je obraz hrdého českého muže? Člověka, který má rád svou práci na železnici? Tohle mohla být oslava profese na kolejích. Ovšem to bylo jen mé očekávání, můj pohled okem obscury.
Shodou náhod jsem před 14 dny v Jeseníkách byla. Podzimní krajina malebných kopců mě uchvátila. Dokonce jsem měla to štěstí a potkala jsem se s místním „Aloisem Nebelem“, který hrdě obsluhoval na železniční stanici stroj z roku 1945 a nadšeně mluvil o své práci. Milá zkušenost. I když vlak jel nakonec jinam, než jsme potřebovali. Mít tam kameru, natočím radost v očích toho muže a hrdost při pohledu na přijíždějící vlak. Tam si práce totiž ještě váží. Většinou. Není tak samozřejmé mít v tom kraji zaměstnání. Tedy tohle je skutečně neutěšené. Ovšem i tak člověk v tom bludišti nesnází potká radost a vděčnost za každou korunu.
Proč se má stále dokola český divák v kině svíjet v depresi a melancholii? Tedy pokud je řeč o Nebelovi, pokusem o melancholii. Jak jsem slyšela na každém rohu, forma předčila obsah, utrousil jakoby omluvně filmový fanoušek, který se těšil na premiéru rotoskopie v Čechách. Je hezké vidět něco nového v českých kinech. Novou techniku, která kombinuje animovaný a hraný film. Ovšem, když už předvádím novou formu, chce to také nosný příběh respektive nový obsah. Musíme se pořád litovat?
Do kina mě nalákal trailer stavící především na formě. Do kina mě nalákala ústřední píseň od mé oblíbené formace Umakart. Do kina jsem lákala všechny možné kamarády, že to musí vidět. Nemusí. Ve finále nejde o nic nového. Hlavu vzhůru Aloisi, někde je i hůř.
