Glosa o půstu

Běžela jsem nahoru po dřevěných shodech. „Nechte mě bejt!“ řvala jsem na 10 trpaslíčků a 20 obrů. Byli všude kolem mě a hádali se nebo něco chtěli. Potom měli hroznej hlad a snědli všechno na co přišli. Bála jsem se, že si k večeři dají i mě, jeden prst mám totiž po celým dni na sluníčku extra vypečenej.

Děkovala jsem svýmu tátovi, že si mě všimnul. Oni ho s pusou od marmelády naprosto ignorovali. „Tu dělala naše babička!“ řvali jeden přes druhýho.

Táta seděl každý ráno v jídelně smutnej a tekly mu slaný teplý slzy. Bylo mu líto, že u toho musí bejt. Všechno jsem mu řekla za zavřenýma dveřma svýho pokoje a utvrzovala ho v tom, že rozhodně není sám, kdo má dost všech hádek o jídlo.

Trpaslíčkům jsem to odpustila, to mi táta vysvětlil: „Jsou malý, tak musí hodně jíst a navíc z toho nemají rozum.“

„Ale o co jde těm obrům?“ nerozuměla jsem.

Táta si mě vzal do náruče. Ocenila jsem to, i když už jsem velká. Vysvětloval mi, že nemá hlad jejich tělo, ale jejich duše: „Vzpomeň si na Vánoce a všechny svátky. Narvaný supermarkety. Máma s tátou táhnou narvanej vozejk a malej Kuliferda se cpe rohlíkem. Je taková doba. Lidi mají prostě větší hlad, stačí si zapnout televizi, kolik pořadů o vaření na tebe vybafne. Přežírat se je životní styl!“, s láskou mi připomněl tatínek.

„Jenomže já taky miluju jídlo. Včera jsem si dopřála tak dobrý kafe, že snad ani nedokážu popsat, jak sametovou chuť mělo. Jídlo je pro mě zážitek, umění.“

„Ale ty ses taky cpala u snídaně ne?“

„Cpala a to je právě to nejhorší. Nechala jsem se strhnout výbornou pomazánkou a mazala si jeden chleba za druhým. Normálně sním jednu housku k snídani a vypadnu z baráku. Jenže dneska to nešlo, když jsem viděla, jak je ti to líto. Radši bych si koupila párek v rohlíku, než se prala o poslední krajíčky chleba zadarmo.“

„No tak jim to odpusť. Víš, co jste si nedávno říkali o půstu. Pokud má člověk hlad, nejedná on, ale na povrch vyplouvají všechny nečistoty charakteru, který tak poctivě krmí hordou éček. Neperou se o jídlo, ale o to, aby nikdo nic nepoznal.“

„Máš pravdu tati. Tak mi to všechno promiň jo? Ale na to kafe tě někdy musím vzít, to bylo vážně něco.“