Odevšad jsou zase cejtit houby. Je podzim. Obykle se tomu tak říká. Češi posedlí sbíráním podivností s kloboučky vysedávají za smrky a číhají. „Děti, kde je tatínek?“ Homolkovi si vyjeli do lesa. Zežloutnul první a druhý list, spadl kaštan a v hospodě U kaštanu pořád čepují dvanáctku. Na podzim, v zimě, na jaře i v létě.
Houby se valej ze strání, lesů i kopců a já mám zase raději bazalku s rajčatama. Možná jsem spíš Italka. S rajčatama a parmazánem. A sušená levandule. To je zase Francie. V každý zemi voní podzim jinak a v Japonsku jakbysmet. Asi suší sushi. Sušený sushi je totiž ideální. Jenomže Japonci ho nesuší, toho bychom byli schopni akorát tak my Češi. Je nám dobře s houbami. Dáváme je do houbovky a do guláše, balíme je ve strouhance a smažíme a nakonec sušíme a nakládáme. S houbami jde leccos anebo taky houby s voctem. Podzim se může jít vycpat, protože malej Frantík je pořád na houbách a já mám chuť na bramboračku a přitom mám alergii na hřiby, jak říkají Moraváci. S tebou nic nejni. Houby nejíš, slivovicu nepiješ, tak co s tebou?
Nic, jdu si psát a pak číst. Někdy si raději čtu, i když bych se měla bavit. Otevřu si k tomu čtení sklenici nakládaných lišek a zobu je jednu po druhé. Po třetí zapíjím pivem. Je mi hezky. Venku poprchává, na okno se přilepil barevný list a já čtu o Baťově Zlíně, jak to tam tenkrát bylo jinak. A později se dozvídám, jak Zorka Janů prvorepubliková herečka spáchala kvůli své slavnější sestře sebevraždu. A ještě později čtu o tom, že všechno bude dobrý a že naděje je prostě důležitá, jinak by nemělo nic cenu ani ty houby ne. A tak přemýšlím, proč Češi každý rok sbírají už po generace houby a jsou u toho tak šťastní. Možná hlavně proto, že je to částečně dobrodružné, nikdy to nebylo zakázané a taky je to zadarmo. No hlavně, aby nebyla válka…
