Bez Hřebejka si Jarchovský konečně „spustil háro“

Plesk. Plác. Žbluňk. Každému jsou tato citoslovce povědomá. Tedy skoro každému. Šťastný totiž ten, kdo nemusel chodit do školní závodní jídelny a nepoznal archetyp „paní kuchařky“. Paní kuchařka se jmenovala buď Vlasta, Božena nebo Růžena a na pravé lícní kosti mívala bradavici, z které trčel dlouhý černý chlup. Pokaždé, když se v kaši, řízku nebo univerzální hnědé omáčce něco podobného vyskytlo, bylo jedno, že šlo o chlup z divokého prasete, zvedal se takovému žákovi základní školy bývalého Československa pokaždé žaludek se zarputilým přesvědčením, že jde právě o chlup neoblíbené Boženy či Růženy. Nějakou záhadou ten chlup na bradavici Boženě či Růženě hned druhý den znovu vyrostl pro radost všem.

A o čem je řeč? Scénáristický tým Jarchovský/Šabach se pustil do dalšího díla. Abych byla upřímná, tato dvojka mě minimálně nezaujala. Mám jich poměrně dost. Hlavně pokud se kruh uzavírá a z nostalgie komunismu doždímává poslední kousky obnošených tesilek s puky a džín z Túzu i režisér Jan Hřebejk. Po shlédnutí celkem nezajímavého traileru jsem vše měla předem dané. No jo zase Macháček, Geislerová a nekonečné scény u rodinných obědů a večeří, to už tu bylo nesčetněkrát. Jenomže ejhle. Jeden kamarád šel do kina, druhý kamarád šel do kina a oba tvrdili, že se ten Občanský průkaz celkem povedl. V tom jsem si uvědomila, že tandem Jarchovský/Šabach tentokráte nepopohání režisér Hřebejk, ale Ondřej Trojan. I když jsem přesycena recyklované nostalgie, kterou servíruje „malý český rybník“ filmografie nedotažených scénářů posledních let na umaštěné talíře ze školní jídelny, nakonec jsem na zmíněný film vyrazila.

Partička pubescentů končící základní školu na okraji Prahy zapíjí svůj žal a boj proti režimu v přilehlých lesích za městem levným alkoholem. Dýchánky si zpestřují lacinými přisprostlými rýmy, které velmi hluboce vystihují nejen pointu doby, ale i filmu. Ovocné víno tzv. „čůčo“ nikomu nechutnalo, ale nic jiného tenkrát nebylo a hlavně nebylo love vole nebo-li finanční prostředky. A i přes tu odpornou kyselost a podivný ocas po francovce „čůčo“ klukům chutnalo. Jednotlivé postavy chlapců Žába, Míťa, Lukáš a Popelka jakoby vypadly z černobílých fotografií mého táty, které jsem si v pubertě prohlížela ob víkend v domnění, že pochopím maminku, která nemohla některé chlapce z „party“ ani cítit a čas od času si libovala, že jsme se odstěhovali tak daleko, protože to by k nám chodil nejen „Ledvina“, ale i Sláva, no ale hlavně a toho opravdu nesnesla Tobiáš.

Pokud jsme se coby národ vždy snažili bojovat proti režimu jakýms takýms příběhem, většinou zde hrál roli statný disident kopírující Havla nebo Magora, tedy explicitně kladná postava zastupující český underground. Záporná role bývala přidělena pro změnu archetypu zlého Gottwalda, Husáka či estébáka. V Občanském průkazu tyto postavy zlidověly v kladném slova smyslu. Konečně se přiblížily realitě životů československého lidu, kdy spousta z nás zarputile bojovala proti bolševikovi malými českými činy, kdy si alespoň natrhla 15. stranu v občance a i na to jsme často bývali slabí. Většinou jsme jenom tak přežívali, tedy valná většina z nás. Ti statečnější chodili na koncerty „mániček“ a ti ještě statečnější si „spustili háro“ sami.

Film je výjimečný v tom, že nehraje na city, i když závěrečná smrt jednoho z chlapců, divákovi na radosti nepřidá. Film je výjimečný tím, že vypichuje momenty, které má každý z nás zaryté za nehty jako právě zážitky ze školní jídelny či strach ze soudružky učitelky. Jakoby byla konečně pojmenována skutečnost bývalého Československa za vlády „rudého bratra“. Že tu pevnou ruku režimu vlastně málokdo z nás pocítil. Každý si na hrdinu spíše hrál a kdo si nehrál, tak špatně skončil. Ve filmu se nezadařilo nadanému chlapci Dimitrijovi, který ač hudebně nadaný, ze strachu před socialistickou vojnou, spáchal sebevraždu. Další postavou, která trpěla, byla soudružka učitelka Pivoňková. S tou to však dopadlo dobře. Ačkoliv poslouchala doma potutelně šansony a byla vyhozena ze zaměstnání, podařilo se jí emigrovat do Kanady. Nutno podotknout, že Kristýna Liška Boková mohla podtrhnout rysy soudružky Pivoňkové výrazněji a ne mdle kývat nožkou za účelem zdůraznění přitažlivosti mladé ženy toužící za každou cenu stát na straně největších sígrů školy aneb rozvracečů republiky. Mladíci však své role zvládli dobře. Snadno jsem jim jejich světáckou image za tónů „Stounů“ uvěřila. Aňa Geislerová coby cudná, pokorná žena hrála tentokrát nevýrazně, poněvadž role si tuto pozici vyžadovala. Jen Jiří Macháček se těžko vymaňuje ze svého lehce ironického podtónu vážných figur, kdy diváka prostě v seriózní roli nepřesvědčí.

Občanský průkaz mohu v záplavě Žen za pultem, Majorů Zemanů, Vyprávěj, Pelíšků a dalších tématicky obdobných počinů, jenom doporučit. Konečně se totiž našel režisér, který si skutečně pamatuje, jak to tenkrát doopravdy bylo. Já to nejsem, jen mám taky jedny rodiče, ale mezi námi kaši (plác), řízek (plesk) a zvadlou okurku (žbluňk) čas od času v závodní jídelně při vzpomínce na kuchařku Vlastu jídávám.