„Ale já už nevím, co s vámi, já prostě nevím, jak dál."

Nejšťastnější jsem, když odjíždím. Uprostřed svých myšlenek, uprostřed své hýčkané bolesti, kterou vždycky odněkud vyštrachám. Nádech, výdech. A kde jsou slzy dojetí, ptám se sama sebe. Nevím jak vy, ale já toužím po slzách vždycky v momentech vnitřního napětí, které ne a ne ven. Slzy tomu mají prý pomoci. Explicitní smutek vyplavený kapkami deště, které napršely z duše. Nebo dojetí? Dojetí nad právě vymyšleným příběhem, postavami. Melancholické alegorie s kulisou zlátnoucí přírody podzimu.

Přitisknutá k okýnku pozoruji déšť stékající ze střechy vlaku. Bůh ví, kdo ho tam nafoukal, že se tak zrcadlí v hladině očí spolucestujícího. Pozoruji ho. Často vnímám lidi kolem sebe a ještě častěji s nimi nemluvím. Jen se dívám a vymýšlím si příběhy a postavy a čas a prostor. Adam. Nastoupil na poslední chvíli. Kudrnaté mírně přerostlé světlé vlasy ledabyle strčené do čepice. Na čepici sluchátka. Pod paží pečlivě střežený skateboard přikrytý stříbrným šusťákem, zřejmě ručně šitým, mikina ledabyle vlající přes kalhoty s kapsami níž než se nosívá. Milý úsměv, vstřícný pohled. „Sedněte si paní,“ otočí se Adam na kolemjdoucí babičku hledající místo. Vychovaný podle bontonu.

A jede se dál. Nostalgicky se nořím do spleti osudů, jež mě dohánějí vždycky, když se uvelebím na sedadle jakéhokoliv dopravního prostředku. A kdyby ta sklenice od okurek zůstala zavřená, nikdy by ses na mě nenaštvala. Přemítám nad možností dalších okolností, které by mohly vystihnout náladu podzimu, který tak ráda každoročně popisuji. Do toho všeho pořád prší a sem tam spadne zežloutlý list.

Tenhle podzim je obzvlášť výjimečný. Všechno se mi zdá takové akorát. Počasí se zhoršilo až na dušičky a celé září svítilo slunce. Vlastně ještě začátkem října. Adam vystupuje. „Nashledanou,“ loučí se jakoby nic s námi se všemi.

A tak se zase vracím ke svým slzám a k slzám za oknem a k slzám radosti z toho podzimu, který letos jenom kvete.

„Dáte si čaj, kávu, tatranku, bagetu?“ Zařve prodavač obrážející kupé. Skoro nikdy neodpovídám nahlas, jen záporně kroutím hlavou. Do našeho kupé se směle vecpe bezdomovec. Hledám šálu, kde mám snad zbytky parfému z nedávných nákupů s kamarádkou. Bezdomovec naštěstí odchází. Zdržel se jen na pár chvil nasát teplo a pokračuje dál směrem k lokomotivě. Za jízdy ho těžko průvodčí vyprovodí.

Otvírám knihu. Přečtu pár stránek a spím. Literaturu zbožňuji. Místo prášku na spaní funguje spolehlivě. Zdá se mi o tom, jak pláču. Řinou se mi slzy a já nevím, jak je zastavit. Nevím, jak vysvětlit tomu nahoře, že to už teda stačí. Probouzím se asi hodinu od cílové stanice s pocitem, že tam snad nedojedu.

Mezitím se setmělo. Babička už dávno vystoupila. Myšlenky v hlavě bzučí a postavy hrají marijáš. „Nechte toho!“ křičím na ně a bouchnu pěstí do stolu. Na chvíli všeho nechají. Dívají se na mne. Dívají se mi zpříma do očí a čekají. „Ale já už nevím, co s vámi, já prostě nevím, jak dál. Nechte mě bejt!“

Konečně vystupuji.