Proč nemáme objektivní televizi

Prohlášení páně prezidenta Zemana a Velebného návrhy k České televizi zapůsobily na ni jako červený hadr na španělského býka.  Ve skutečnosti  tato reakce kritiků nedobré pověsti ČT je jen upouštěním páry z narůstající frustrace veřejnosti o drzých a zlých Goualdech (tedy o parazitujících sci-fi hadech v lidském těle z oblíbeného seriálu Hvězdná brána). Moloch veřejnoprávní televize je obtočen okolo páteře české společnosti a pomalu ji kroutí do lokajského, hlubokého předklonu. Za státní peníze se tento imaginární živočich pomalu vykrmil do hydry, která si ústy svých redaktorů přivlastnila právo na pravdu a též i na právo první noci při hlášení informací.

Ukazuje se, že veřejnoprávnost, která má zajistit vyváženost, pravdivost a nestrannou informovanost, je jen další pokus, jak oblbnout davy. I s těmi davy to bude trochu problematické, protože stále více občanů se utíká do náruče internetu, kde může dosáhnout na nezávislé a zahraniční zdroje.  Tato iluze veřejnoprávnosti nás ročně stojí 7 miliard korun – pro srovnání to jsou roční náklady na vzdělávání 120000 průměrných vysokoškoláků. Místo korektního a nezávislého zpravodajství tak den co den a týden co týden vidíme snaživé moderátory a „dobře“ vybrané kývače, jak společně hubou nerozdílnou, kážou vodu a pijí víno – vodu pro ty před obrazovkou, víno pro ty na obrazovce. Není se potom čemu divit, že po nějaké době, zpití a opojení mocí, o všem poučují, místo aby nám sdělovali informace o okolním světě. Výjimky se najdou – například v meteorologických zprávách.

Současný model, jako každá vzletná myšlenka v ČR, doznal již pokročilé doby rozpadu, a je zralý na novu injekci.  Stát by se mohl celé ČT zříci, a to za konkrétních podmínek při udělování licencí soukromým televizím. Například kritériem licence by bylo zajištění určitého počtu hodin denního vysílání ve prospěch veřejnoprávního účelu – občan by tak nepřišel o své toužebné večerní zprávy, a mohl by rovněž sledovat programy, které jsou ve veřejném zájmu.  Stát by si platil své redaktory, případně i přispíval na technické zabezpečení svého vysílání. Rovněž by nebyl problém, aby si nakupoval naučné a vzdělávací pořady a další zájmové prezentace. O komerční programy pro důchodce by se postarala televize soukromá (jak vidíme i dnes). To vše by mohla řídit fundovaná rada ČT odborníků. Náklady, oproti současným, by byly nepatrné. Poplatky by bylo možné snížit či dokonce zrušit zcela.

Jen si nedovedu představit, jak by to bylo možné v ČR realizovat. Politici by ztratili svoji mocenskou hračku, oligarchové své agenty v ČT, a řada našich žurnalistů a expertů na vše svých 30 stříbrných. V každém případě bychom viděli, jak krysa zahnaná do kouta umí skákat metr padesát vysoko, a jak umí pištět.