Sexy den.

Jeden z až příliš mnoha pokusů o pokračování blogového románu "Srdce domova." (Když už jsem se s tím pachtil..) Jo a popíjím magnésii..to je snad jasný...

Včera jsem byla za drsňačku.

Dnes se třesu a bez hladinky alkoholu v krvi se od rána živě děsím jedný věci. Má představivost je dostatečně obludná.

Určitě je vám to jasný.. Jo - přesně:

Že se během pár dní objeví Tomáš-Heinrich a významně si přede mnou vyhrne rukáv. To by nebylo dobrý..

Ten kluk to bral nebezpečně vážně a až se mu zas někdy splašej hormony..kdo ví.

Umím si živě představit jeho uvažování: Sundám to a až mi dá, tak to tam prsknu zpátky. Brnkačka..

Jsem blbá!

Neměla jsem ho aspoň tak dráždit. Všechny ty dvojsmysly. A kdyby jenom.. Všechno si bude určitě do nekonečna přehrávat v hlavě a nakonec TO udělá.

A to si ještě všechno tak úplne nevybavuju - závěr mám jako obvykle nějakej rozmazanej.

Jednou mi prostě pípne esemeska a: 'Tak kdy zacnes se zaucovanim, Kacenko? Dal jsem to pryc. Tesim se. T.'

Pak abych chodila kanálama.

Es kommt der Tag. Takhle nějak to říkaj, ne?

Proč já koza nezůstala radši doma a pro změnu si třeba nečetla?

O co tak zásadního bych vlastně přišla?

O Tomášovo-Heinrichovo sexuální vyjednávání a jednoho brouka v hlavě navíc, o přípitek s Romanem na lásku, která neexistuje, asi o sedmnáct dalších podobně smysluplných přípitků, o kocovinu.

S Lindou a Petrou jsme si opět o pár stovek kilometrů vzdálenější. A o pár panáků. Příště to propití se k 'nejlepšímu kamarádění' bude zase o něco finančně náročnější..

No a aby toho snad nebylo málo, nenašla jsem ráno mobil.

To je moje oblíbený číslo..

Ach jo.

Mohla a měla jsem si raději číst.

Pořád jen visím na internetu, nečtu už skoro vůbec.

Ty knížky u nás v prodejně, když je klid, to se přece nedá počítat. To je samá detektivčička a červenej románeček.

Ale já přece nejsem tak plytká.

Bývala jsem pozorná, vnímavá čtenářka.

Když se ale do něčeho konečně pustím dnes, zvolím s jistotou nějaký přetěžký umění, ze kterýho symbolismus a vyšší ideály doslova přetékaj - a tím si zas figuru ničit nehodlám.To jako zase né.

Prostě si neumím vybrat ani knížku.

No co byste mi řekli?

Ještě tak Viewegh, toho jsem dřív docela i mohla.

Ale co je tak děsně komerčně úspešnej, už to taky není ono, se mi zdá. Aspoň ne pro mě.

Vlastně se mi nejvíc líbila ta jeho prvotina o vraždě na maloměstě. Snad pro ty podobné 'malé' poměry..

Vybavuju si z ní: 'stejně se nikdy nic nestane. Jenže se stalo..'

Jenže tady?

Tady se prostě vážně nestane nikdy nic.

Nebo alespoň ne mně.

Ledaže by mě znásilnili hitlerjugend..

Ne, včera se to vážně nevydařilo.

Ani trochu to nebylo dobrý.. (Já kráva!)

"Co myslíš, vzali by si tu kuchyň i kdyby stála jenom sto tisíc?"

To už mě napadlo ix-krát, ale u šéfa mě taková myšlenka překvapuje.

Asi ho kapánek podceňuju.

"Těžko. Jak by pak vypadali? Dyť by to bylo pro vostudu..za tyhle prachy - neblázni. To má dneska každej. Aby se pak báli před známejma zmínit. Vůbec nejradši by určitě byli, kdyby ta cena nějakýma neónama na tý kuchyni svítila.."

"Asi.."

Jak to, že někomu stačí umyvadlo, sporák a lednička, všechno bratru za pár tisíc a jinýmu se zdá i ta kuchyňská deska za skoro čtyřicet litrů až příliš laciná?

A není to nakonec jedno? Zařizujeme se, jako bysme tu měli zůstat navěky..

Kouříme, mlčíme, nepřítomně šlukujeme.

Ani na zadek se mi nikdy nepokusí sáhnout.

To jsme bývali milenci.

A nebyl zase tak špatnej..

Možná by se taky měl někam odstěhovat, začít 'nový život'.

Asi jsou věci, o kterých se jen tak planě uvažuje. Vystoupit naráz z vyjetých kolejí a spálit za sebou mosty?

(Protože bez pálení mostů by se to neobešlo.. Těžko se říká manželce: 'Hele zlato, já si to teď zkusím rozběhnout všechno kapánek jinak a kdyby se mi to náhodou nevydařilo, tak se za čas vrátím. Oukej?')

Ale co když to pak bude ještě horší a už nebude návratu?

Všichni jsme tak trochu chycení v pasti.

Jen někdo si to připustí a přizná, jinej sám sebe utluče argumenty, jak je štastnej..

Srdce domova.

Hm..

Srdce domova neudělá kuchyň za dvě stě sedmdesát tisíc, přece..

Nebo snad jo?

Třeba je to jen o důvod víc, proč ty mosty nepálit, proč se ukecat..

Každý si může vybrat. Zadní strana v nerezu a pořírodní buk, nebo..?

Nebo co?

Ale to chce asi většího hráče..

Nebo se prostě jednou rozhoupat.

*

Na dnešek jsem si prozíravě žádnou schůzku nesjednala (stejně tady chcípnul pes) a tak zbytek dne strávím s tichým souhlasem (a pochopením) šéfa u počítače.

Zaplaťpánbu, že je takovejhle týpek.

Na tom Conneryho tvrzení něco bude.

Mlčení je rozhodně recept na snesitelný vztah šéf-já.

Pro mě teda určitě.

Nebo takovej Tom Hanks.

Ten zas tvrdí (našla jsem to právě na internetu), že se má člověk naučit vyrovnávat se se svými neúspěchy a nedopustit, aby ho celý život pronásledoval zlý sen..

Jo, tomu se to filosofuje. Tak neúspěšná bych chtěla být taky, s tím bych se i vyrovnala.

Ale kdyby měl tady u nás prodávat kuchyně?

Asi by se mu brzy chtělo běžet - jako v tom filmu. Na kraj lesa, města,..až k oceánu.

No, vono ve filmu se nechá leccos.

Ale tahle realita je docela jiný kafčo.

Scénář ubohej (o zápletce nemůže být řeči), herecký obsazení bídný, režíruje to bůhvíkdo a ve finále tu mizérii nikdo ani líp nesestříhá.

A happyend? Zlatý voči..

Prostě je to všechno tak nějak málo americký, nebo co.

Protože kdyby to bylo víc americký, určitě bych tu přece netvrdila, že láska neexistuje.

Nebo mi snad chce někdo tvrdit, že se dočkám toho kýčovitě romantického průběhu a jednoho dne do naší slavné prodejny vstoupí On?

Že právě až pak to bude ten pravej amerikánskej hepáč?

Já už z těchhle snů teda asi pomalu odrůstám.

(No, kecám.. Představuju si to pětkrát za den. A pořád mě to baví.)

A divíte se mi?

Po stopadesátém ošustění a stopadesátém opuštění?

Těžko uvěřitelný scénář. Od začátku předělat!

Láska neexistuje. To je skoro jasný.

Řekne mi vůbec někdy někdo aspoň, že jsem prostě hezká?

Bez všech těch keců o sexy kočce?

Kašlu vám na ně, kocouři. Už mě to neba.

Jak dlouho ještě budu tak sexy? Pár let?

Jak dlouho hezká? A jsem vůbec?

Je Pamela Andersson hezká? Je sexy.

Asi jsem taková Pam z malého města.

Nic moc..

Jsou tři hodiny, kouříme naposled.

Během mojí služby se nic zvláštního nestalo, poslušně hlásím.

Nestalo se vůbec nic, tak jako ostatně vždy. Na to je spoleh.

"Zítra máš toho Macouna, viď?", vypustí šéf.

Vím to moc dobře, jakkoliv se to snažím celý den vytěsňovat.

"Jo, domluvili jsme se na desátou."

Cyklista!

Včera jsem si s ním taky na cosi zásadního připíjela. Netuším už ani na co.

Jen vím, jak několikrát teatrálně zdůrazňoval, že má pro mě překvapení, že prý budu valit ty svý bulvy.

Chlapi..

Kdyby mi tak aspoň donesl ten telefon, chybí mi.

Teda ten mobil..

Nijak jsem to dnes ani neřešila, neměla jsem sílu.

Vlastně spolíhám, že ho ještě najdu doma. Kolik jich už bylo? Deset?

Dnešek je vzorně malopoměrový. Nebo si to jen dnes nějak více uvědomuju?

Takhle to půjde dál ještě kolik let?

Kdybych nebyla namalovaná, tak bych se nejradši rozbrečela.

Celý den to na mě sedá. Jako obvykle..po tahu.

Ještě chvilku. Až v autě..

"Ahoj. Tak zítra. A pořádně se vyspi.."

Tak zítra. Hm. To bude zase vodvaz.

Jako obvykle se nic nestane.

To jen v knížce, ve filmu, v písničkách.

Tam se tomu nechá někdy dokonce i věřit, když člověk trochu chce.

Ale tady?

Tady se prostě nikdy, natož zítra, nestane vůbec NIC.

Prostě prodávám kuchyně a tím to hasne.

Jenže se stane..

To ovšem v tuhle chvíli, kdy odjíždím se slzama na krajíčku z práce, ještě netuším.

Vždycky jsem si zakládala na tom, jak jsem silná. Jak mě jen tak něco nerozhodí.

Ale teď toho mám právě tak po krk a je mi šumák, jestli můj utrápený výraz někomu náhodou nepřipadne dostatečně sexy.

Jsem taky jenom ženská - nebo ne?

Jsem ženská, která se jede domů vybrečet, dospat. Cítím se všemi využitá a opuštěná.

Cítím se na padesát.

Jsem bez mobilu, bez chlapa, bez sebe vzteky. Jsem pitomá, profláklá.

Ale běhna?

Kdyby to bylo víc americký, tak bych přece každou chvíli musela pro slzy nabourat do Něj, jen tak lehce ho poškrábat (žádnej invalidní vozík) a...

Nic.

Stejně plné parkoviště, stejně prázdný byt.

Amerika jak stehno.

Tak kde se stala ta chyba, do hajzlu?!!?

Vždycky jsem to, že láska neexistuje, netvrdila.

Vlastně si to nemyslím ani dnes. Jen to říkám.

Je to taková moje berlička.

A nejsem žádná běhna.

Nechci prošoustat zbytek života.

Chci, aby se TO už konečně stalo.

A pokud v Tobě zbyla trocha citu, uvidíš to všechno na mně.