Lehce mě mrazí, mám svoji pohodlnou výčitku a vědomí, že k neštěstí druhého nejsem až tak nevšímavý, taky není k zahození..
Je slepý. Vídávám ho často s jeho psem, s bílou holí. Vídávám ho podezřele, až neuvěřitelně často. Vídávám ho tak často, až se mě zmocňuje podezření, že to už snad ani nemůže jít o náhodná setkání. Jakoby mi někdo vytrvale připomínal, že..., že... Co vlastně? Zřejmě to, že bych se měl přestat oddávat svému planému rozjímání a spíše se donutit ke konkrétnějšímu projevu soucítění. A snad i to, že soucit je vlastně k ničemu, že je třeba pomáhat. Nicméně jsem si doposud vystačil se svým šlechetným zahanbením..
Přijde i do hospody, kde ho všichni po očku pozorují. Vnímá a uvědomuje si ty pohledy? Urazí pár svých piv, osamocení z něj doslova sálá. Nikdo ho neosloví, ani on nikoho. Snad nechce obtěžovat.. Až nedávno. Vypil zřejmě o nějaké to pivo navíc (kolik bych jich dal asi já na jeho místě?) a všechno to, co v něm ve všech těch temných dnech kvasí, muselo najednou nějak ven. Vybral si náhodný stůl a cosi jim tam vykládal. Chovali se očividně slušně, ale.. Chovali se POUZE slušně. A bylo znát, že na to, až je zase opustí, čekají jako na smilování. Nakonec pochopil. Po paměti dorazil na své místo, zaplatil, sebral psa (nebo pes jeho?) a odešel. Zase o něco osamělejší. Jen jsem tam dřepěl, na nic se nezmohl a kochal se svým studem.
Co znamenají moje 'problémy' a 'potíže' ve srovnání s jeho? Mívám často všeho plný zuby; a na co si to vlastně stěžuju? Neumím si to představit: NEVIDĚT. Snad neslyšet.. To ještě možná..aniž to chci zlehčovat. Jistě i toto postižení je strašné, ovšem nevidět? (Kombinace obojího se již mé představivosti vymyká naprosto..)
Něco je špatně. Vím to. Nepěkný pocit mám i z toho, že toto využívám (zneužívám?) coby téma na svůj článek. Kdybych podobné úsilí vynaložil na to, abych ho alespoň jednou oslovil a třeba jen na chvíli se pokusil rozředit tu jeho temnou samotu, jistě bych učinil lépe. Zatím jsem ale neudělal NIC. Udělám?
