Ach ty děti! Jsou jako neposedná kůzlátka..

Anebo dneska ještě raději o nějakém jiném zvířectvu. Snad jen jeden odstaveček o těch 'kůzlátkách' - aby se neřeklo.. A obšírněji o těch harantech až někdy příště..

No jo, ale pak se ten obrázek tady stává nejspíš jaksi nepatřičným.. Ale co..líbí se mi.  

Když jsem byl ještě malý kluk, nenosil jsem jen péro, šíp a luk, bavili jsme se často i méně romantickými a vskutku neindiánskými záležitostmi. Tak si třeba vzpomínám, že mezi nejoblíbenější hry našeho spolužáka Kavky (Vlastně se jmenoval Kafka, přiznávám, ale vzhledem k výskytu mnoha zvířátek v tomto textu se mi sem to 'v' vysloveně hodí. Taky by se mi hodilo, kdybych ho byl někdy oškubal jako slepici, ale na to si bohužel nevzpomínám.) patřila ta 'na rybičku'. Spočívala v tom, že vylovil z otčímova akvária rybku, umístil ji do skleněné konvice na čaj, zalil vodou a na plotýnce začal ohřívat.. Jak se teplota vody zvyšovala, zvyšovala i nebohá ryba rychlost, za kterou urazila dráhu vnitřnho obvodu konvice, aby v samotném závěru (pardon) zakončila svoji pouť prudkým zalomením břicha vzhůru. Kavka-Kafka se smál jak hovado a jen my ostatní citliví hoši ty chudinky litovali a odvraceli zrak. (Přece nenapíšu, že jsme se chechtali s ním..). Jednou jsme ale byli zákeřně překvapeni nerudným otčímem, který už několik týdnů choval jisté podezření, nechápaje, kam se mu neustále ztrácejí vzácné rybičky. No..nesmáli jsme se. Od té doby se u Kavky hrálo vždycky na schovávanou a když se někdo z nás schoval, začal Kavka-čtverák rachotit klíčem v zámku, předstírajíc otčímův návrat.. 'No unikum', řekla by teta Kateřina..

Nebo jiná příhoda. Od té doby, co nám tak trochu naše kočka sežrala celý kastról svíčkový přímo z kuchyňské linky, pročež upadla do nemilosti a od té doby na nás hledí vyčítavým pohledem ze sousedovic prahu, kam si významně přivedla i koťata v domnění, že nás tím naštve, užíváme si pro změnu se psíkem. Jedná se o okrasného, všeokusujícího pejska. Hodí se k dětem a tak.. To je však na samostatný článek, zde bych rád pouze popsal příhodu s rohožkou. Tuto okusuje jako cokoliv jiného a nejvíc si oblíbil její střed, který už zmizel naprosto dokonale, čímž vznikl zelený obdélník s dříve bílým, nyní chybějícím středem (asi mu ta bílá víc chutnala..). Jakkoliv zmiňovanou rohožku okusoval vytrvale a všelijaká vysvětlování (došlo i na proutek) spadala do známé kategorie hrachu házeného na stěnu, po čase jsme se přesto rozhodli věřit, že už to snad pochopil. Rohožka zůstala celé dlouhé tři dny na svém místě, námi téměř zapomenuta. Ne tak psíkem.. Jednoho krásného dne se chystám opustit domek a aby se zvířátko snad během mé nepřítomnosti nenudilo, chtěl jsem mu z terasy dát kostičku na hraní. To on rád, mrcha.. Bene! Nic.. (To asi sleduje sousedovic ovce.. Ty si totiž zálibně prohlíží a'la bezdomovec v bance lidi vybírající si své úspory v Jiránkově vtipu: 'Chcete peníze?' 'Ne. Jenom se tak dívám..') A pak se to stalo. Ta bestie se přiřítila a já nevěděl, jestli se mám smát, začít mu nadávat, nebo mu vrazit kost a dělat jakoby nic. Výše popisovanou rohožku měl totiž vykousaným středem nasazenou kolem krku jako jakýsi nákrčník. Vybral jsem si nakonec smích..jinak to ani nešlo. Ale kost dostal až asi za půl hodiny- výchova holt muší bejt.. 

Anebo jiná příhoda. Ta sice není až tak autentická, ale zase je s ponaučením, tak co.. I když v předchozím případě by se to ponaučení nechalo taky vymyslet. Znělo by asi takto: Vždy, když hodláš dát psovi kost, nejdříve se ujisti, zdali nemá kolem krku rohožku.. A nyní již slyšte: 'Jeden evropan vyrůstal jako malý chlapec v Indii, kam jeho rodiče byli vysláni pracovně. Jednou takhle kráčel po cestě a uviděl malé slůně, které špatně našlapovalo, protože mělo v tlapě veliký trn. I zželelo se tomu chlapci slůněte a trn mu vytáhl. Léta plynula, hoch se s rodiči vrátil domů a dospěl (jak to tak bývá..). Jednoho dne přijel do jejich města velký indický cirkus. Náš dospělý hrdina se šel do cirkusu podívat. Usadil se v první řadě a náhle spatřil slona, který se velice podobal slůněti, kterému kdysi v Indii pomohl. Také slon si ho všiml, popošel k němu, objal ho chobotem a zvedl ho do výšky.. A potom s ním praštil o zem. Takže to byl asi úplně jiný slon..' A ponaučení? Ne každý slon, kterého v životě potkáte (třeba v cirkusu), musí být tím slůnětem, kterému jste snad kdysi v Indii vytáhli trn z tlapy.. Šílený checht.