Evžen Surala byl Valach jako poleno, v jeho žilách proudila řeka Bečva a když řekl v hospodě "kurva" a buchnul při tom do stolu všichni chlapi ztichli a poslouchali. Byla to také jemná, dětinská duše, chlapec z Vsetínských kopců.
Evžen byl ze staré školy, po rodičích zdědil grunt, valašskou roubenou chalupu se stodolou a rozlehlými pastvinami, které teď v době tržního kapitalismu řízeného centrálně z Bruselu nespásaly ovce, ale čekaly na změnu územního plánu, aby tak mohly uspokojit poptávku měšťáků po stavebních parcelách.
Stará škola znamenala v tomto případě spíše nevýhodu, Evžen byl pomalý, nepřizpůsobivý, s názorem, že poctivá fyzická práce je základ. Jen díky známosti se starostou a několika společným pitkám nakonec podepsal prodejní smlouvu na své pozemky.
Chalupa byla na spadnutí, ve stodole jenom staré haraburdí a nepojízdný traktor, za domem udělal zeleninový záhon místo kruhovému bazénu, jež ze země vyčníval a vystavoval se na odiv jako marná touha venkovanů po pohodlí a účelnosti. Tam kde byly kdysi králikárny teď stála trampolína, která v letních měsících zkracovala dlouhou chvílí oběma Evženovým dětem, nyní již odrostlým a žijícím ve městě.
Když tenkrát před dvaceti lety přišla změna režimu, byla to pro Evžena silná káva.
Hromotluk Evžen svíral svýma masitýma, krví napumpovanýma rukama půllitr a měkkým, hebkým hlasem říkal: "Předsedo, však co teď budem dělat, tata je stary, půjde do důchodu a grunt už nebude spadat pod družstvo, ja se prace nebojim, tož předsedo, to už je silna kava, ale my si nějak poradíme však?"
Evžen si poradil tak, že začal pracovat na pile, kterých bylo na Vsetínské Bečvě několik a další přibývaly tím, jak rostla poptávka dřeva a jak na ni Lesy České republiky svižně reagovaly, což znamenalo nekompromisní těžbu v beskydských kopcích, ale také stálý a jistý příjem pro některé plebejce na Valašsku.
Možností jak si vypomoci na svém gruntu ze státního majetku ubývalo, nebo spíše možnosti byly jen pro vyvolené, kalkulující hrdiny nového věku, dravé jedince využívající rychle a bez výčitek své bystrosti, pracovitosti a přímého tahu na branku.
Evžula byl moudrý, ne však moc chytrý, rád se nořil do vsetínských kopců a poslouchal šumění Bečvy, jež zpívala teskným tónem o všech hrdých a pracovitých Valaších žijících již několik staletí v její blízkosti. A tak uběhlo přes dvacet let, Evženovi je padesát a pracuje na pile. Je to člověk vážený ve svém společenství "normálních chlapů" - dobrý chlap co mi vždy dobře poradí - to je on, chlap jak hora, šlachovitý s měkkým hlasem, ve vrásčité tváři jako vyřezané ze dřeva dvě zářící bleděmodré koule jako esence dravého toku Bečvy. Tak tenhle monument, člověk srostlý se svou rodnou krajinou, tvrdý poctivý chlap, tento muž svého lidu se nenaučil vidět příležitosti, jež nová doba nabízela, nepočítal, nespekuloval, nepromýšlel možnosti..jen to nechal plynout a kdykoliv mohl, nořil se do beskydských kopců, se kterými se laskal jako s prsy statné, mlékem a strdím vonící roby.
Celou dobu váhal co se svými rozsáhlými pozemky kolem řeky udělat, stále čekal na nějaký impuls, který ho nakopne k tomu začít znovu hospodařit, i za cenu půjčky, představy nekonečné tvrdé práce...nenašlo se však nic a nikdo kdo by Evžena nakopnul a sám to nedokázal - viděl a pozoroval nové mladé lidi z okolí, jak začínají farmařit, jak s láskou a radostí přinášejí do krajiny znovu život a krásu souznění, to všechno vnímal a po večerech si představoval jak sedlačí a Farma Surala je známá ve všech větších městech na Valašsku. Holt na to ale neměl koule, tak to zkrátka na světě chodí -někdo má obavy, strach, nepříjemný pocit z nejistoty, přehnaný pud sebezáchovy a vše, co přesahuje jejich svět zažitého pořádku a případného risku považují za silnou kávu. Tito lidé jsou poctiví a pracovití dříči svého věku, jsou to přesně ti, které potřebují šelmy na druhé straně hřiště...co by byli všichni úspěšní podnikatelé - vizionáři, všichni ti bystří a bez zábran jednající korporátní psychopati bez lidí jako Evžen?
Je lidskou přirozeností vládnout, dobývat, vlastnit nebo žít v poklidu, míru sám se sebou a se svými bližními? Díky tomu, že jsme stvořili mýtus úspěchu už se nedozvídáme o Evženech naší doby, jen se vzrušeným výrazem ve tváři, s pocitem povýšenosti a nadhledu městského člověka projíždíme blýskající se stránky na našem tabletu, občas někoho politujeme, občas závidíme, často se někomu smějeme a když už někdo třeba natočí film o "obyčejných" lidech, je z toho jenom trapná a zoufalá satira na ty nejnižší lidské pudy a mrtvou morálku lidí, jež sami neví čemu věřit, neboť stále nedospěli.
Ale kdo v naší době opravdu dospěl? Moudrost se zaměňuje s chytrostí, štěstí s úspěchem a HDP se spokojeným životem. Lidstvo, jako tupé stádo ovcí, již dávno ztratilo cenu, pocit živoucnosti, souznění a štěstí - ten opravdový pocit na který lidstvo zapomnělo - nám dává pohled na Evžena, jak se svýma blankytně modrýma očima pozoruje Vsetínskou Bečvu a nové domy vznikající na jejích březích.
Pod nosem si mumlá.."to je ale silná káva"..
