Řvoucí břicho Atén

Atény, hlavníměsto Řecka – to je pro někoho kolébka evropské civilizace s antickými památkami, o které při procházkách centrem města doslova zakopáváte, pro jiného nevzhledné, hlučné a chaotické velkoměsto bez jediného kouzla.

Pro mne vždy lákavé a svůdné místo na konci Evropy plné chaosu i vznešenosti, starobylé město, kde musíte strávit několik dnínebo spíše týdnů, abyste se mu dostali pod kůži a cítili dávný dotek antiky na Akropoli, aby se do Vaší krve vpilo věčné slunce a moře a vyprahlé kopce obklopující Atény. Aby všudypřítomná zpěvná řečtina zněla jako hudba ve vašich uších. Abyste se zamilovali do aténské duše, milující diskuzi, vřavu, jídlo a touhu být „venku“s lidmi, cítit sounáležitost a milovat bližního svého v dobrém i zlém.

Nikdy si nenechám ujít návštěvu centrální tržnice Agora v samotném centru města. Ta je pro mne ztělesněním Atén, jejich omamné divokosti a nespoutané živoucnosti.Stanice metra v centru Omonia -v deset ráno tam vše hučí a sálá jako v horkém kotli, město se probouzí,tady cítíte pulsující srdce Atén, kde se sbíhají všechny dopravní tepny. Lidé pijí kávu, nakupují, prodávají, žijí. Navzdory krizi. Ulice Athinas vedoucí k tržnici,to je změť domů s obchody nabízející všelicos– od prodejny zvířat s klíckami plnými malých pejsků až po obchůdek s kravskými rohy. Celou ulici lemují vzrostlé stromy, teď v květnu obsypané modrými květy. Architektonický galimatyáš, chátrající domy hned vedle krásných, čistých, luxusních butiků a kaváren. V polovině ulice jsme na místě. Agora – centrální tržnice, chrám jídla a břicho Atén nás vítá.

Břicho Atén a Bůh obchodu

Dvě obrovské haly s čerstvým masem a rybami, naproti přes ulici potom tržnice pod širým nebem nabízející čerstvou zeleninu a ovoce. Všude kolem tržnice je spousta krámků s kořením, luštěninami, olivami, sýry. Stojíte v hale s masem, pozorujete proudy nakupujících a zástupy prodávajících, ve vzduchu cítíte pach masa, vůni života a smrti, řezníci stojí před svými fleky, nevraživým pohledem sledují dva nadšené turisty s Canonem, tady se nakupuje, nejsme žádná atrakce. Hřmotný šum stovky hlasů se nese až deset metrů vysoko pod střechu industriální budovy, chlapi vyvolávají hřmotným hlasem své nabídky, všude se válí nebo visí fláky masa, půlky jehňat, kuřata, krávy,prasečí hlavy, na pultu u prodejců hovězího stojí obrovské mlýnky, kde vám čerstvé maso rovnou semelou. Tržnice je plná Atéňanů, kteří jídlo milují, ale ještě více jeho nákup. Nejinak je tomu v hale s čerstvými rybami, zase stejný hukot,cítíte život až do morku kostí –ne,tady nejste v pseudorealitě supermarketu plného mrtvých produktů a prázdných duší, TADY žijete Vy, Oni, My.Řvou jako pominutí „gavros, gavros, ena evro!“. Malé rybičky, sardinky, okouni, dorády, krevety, langusty, sépie, kalamáry, chobotnice. Mám chuť proměnit se v Poseidonaa mít harém plný mořských víl. Cítím moře, moře, moře…

Velká hala tržnice teď pulsuje nadšením a Bůh obchodu (jestli nějaký existuje) souhlasně pokyvuje svou moudrou hlavou vytesanou z mramoru. Obchod, lidská činnost, která se tou nejvyšší mírou podílela na utváření civilizace, kultury, společenských asociálních systémů, zde ukazuje svou nejjasnější tvář – tvář člověka toužícího po komunikaci, po skutku, po životě.

Mimo čas a beze slov

Před halou sedí na dřevěné židličce stařík s krabicí plnou živých šneků – nic víc než tahle bedna a v ní život. Chlapík pije pivo a komunikuje posunky s asi dvouletým chlapečkem, který si přišel bázlivě prohlédnout toho prastarého muže s bednou. Dva protipóly lidského života a mezi nimi nízká, prachsprostá živoucnost plžů jako komunikační prostředek překlenující osmdesát let – mládí a stáří, narození a smrt. A všude kolem se nakupuje a prodává, žije a dýchá, a věčné řecké slunce na všechny září stejnou měrou. Krásný a silný zážitek. Ostatně jako vždy, když jsem na Agoře.

Taverna, co nemá jméno

Kousek od tržnice stojí starý dům na spadnutí, do přízemí vedou nenápadné schody, ze kterých se line vůně pečené ryby. Nebýt doporučení, nikdy tam nevkročíme, vypadá to trochu jako vchod do tajného klubu místních gurmetů, jež není zasvěcen turistům s baťůžkem na zádech a knižním průvodcem v ruce. Taverna je v suterénu. Je to místnost se šesti stoly, u zdi leží velké sudy, ze kterých pán v bílém plášti točí retsinu. Když chcete jít na toaletu,musíte projít kolem těchto sudů a rustikálního pultu, za kterým někdo,kdo nevypadá jako kuchař,smaží ryby, připravuje saláty, míchá omáčky. Nevím, co by na to řekla hygiena, kdyby viděla tohle zaplivané bistro, kam přicházejí především prodavači z Agory a také místní, kteří vědí, že tady dostanou vždy to nejčerstvější, v jednoduché a chutné úpravě.

Mladý pomocník majitele téměř ani nepozdraví, prostírá papírový ubrus, přináší kus čerstvého chleba jen na ubrousku, retsinu v měděném  plecháčku a příbory. Žádný jídelní lístek, žádné otázky. Díky Bohu – nemáme na výběr. Potom na stole přistane jídlo – pečená ryba s křupavou kůžičkou, talíř cizrny a čerstvý salát. Vše je čerstvé, lahodné, poctivé. Nikdo si nás nevšímá, neobtěžuje nás, nechávají nás JÍST. Vše zakončíme bolestně sladkým zeleným melounem. V taverně cinkají příbory, nikdo moc nemluví, nehraje tam hudba, všichni se soustředí na jídlo, všichni jí stejnou rybu, salát, pijí stejné víno, jako v závodce. Když už jsme všechno snědli a vypili, přichází majitel a beze slova napíše na papírový ubrus částku. 25 Euro.

Tak končí autentický kulinářský zážitek a mě napadá, že spousta kuchařů už začíná pomalu zapomínat na obyčejné, jednoduché VAŘENÍ, bez zbytečných serepetiček a gastrotriků,jak udělat z masa dort a z ryby mimozemšťana.

Návštěva centrální tržnice v Aténách je stejnou povinností,jako znovu a znovu obdivovat Diovy sloupy,nebo se procházet ve starobylých uličkách Pláky pod Akropolí.Jako pít řeckou kávu kdesi v centru v postranní uličce nebo se prodírat davy turistů na Monastiraki. Vyhraďte si na město alespoň týden. Prolétnout Atény za dva dny znamená nezahlédnout řeckou duši, její povědomí o dávno zašlé slávě i její neutuchající touze hledět do budoucnosti s optimismem.Vždyť tu překrásnou zemi, blankytné moře, ten vzduch vibrující sluncem – to Řekům nikdo nikdy nevezme. Ani navzdory ekonomickým krizím, pravicovým i levicovým vládám, politice Bruselu a neschopnosti Řecka být plnohodnotným členem Unie. Krása země a nespoutaná živoucnost jejich obyvatel tady bude navždy.