Roger Waters - Je to Svět, který opravdu chceme?

Roger Waters je znovu Bohem. Je Floydem prorokem a když nám na svém posledním albu před pětadvaceti lety sdělil, že bychom se mohli ubavit k smrti (Amused to dead 1992), bylo to velmi nadčasové. 

Stejně jako když nám v titulní písni nového alba svým vědoucím hlasem Mesiáše říká, že jsme přesyceni a prázdní, přiživováni strachem a vedeni touhou pokořit druhé, ale také nám vhání slzy do očí prostým konstatováním - na všechno se vyserte, vypněte televizi a uvědomte si sounáležitost všech lidí na planetě. Roger Waters byl vizionář již před padesáti lety a je jím i dnes v roce 2017. Globalizace, migrace, strach a láska. Láska proplouvá celým albem a zdá se, že je dle čtyřiasedmdesátiletého umělce tím jediným a opravdovým lékem na všechny strasti světa. Roger Waters dozrál. Je dronem s elektronickýma očima a nahlíží do našich domovů. Je odleskem vnímavé, lidské duše ve 21. století na planetě Zemi a pokud ve vašem nitru doutná neurčitý pocit, něco o čem Jan Orten říká: “zapomněli jsme na to, ale nekonečně o tom víme”, potom on, Velký Roger ten pocit hudbou vydoluje, vytáhne ten zářící diamant na světlo, s vědoucím úsměvem vám ho vrazí mezi oči a řekne : “Je to uvnitř můj příteli…”

Hudba je skvělá, producent i doprovodná kapela se zcela ztotožnili s duchem Floyda a přidali k tomu moderní feeling 3. tisíciletí. Bicí, kytary, smyčce, klávesy a mezi tím vším proplouvají, jak jsme od mistra zvyklí, umně nasamplované zvuky současného světa - rádio, výbuchy, smích, projev Donalda Trumpa..Je to současné a přitom nezaměnitelné s tvorbou starých Pink Floyd, je to moderní a přitom oldschool, hudba působí jako balzám na uši starého fanouška Floydů - kde jsi byl tak dlouho Rogerku..? Hudba je energicky tepající, klidně rozvážná, melancholická a výbušná, někdy budící naději, jindy do krve řezající. Vždy však plná pocitů.

Jeho hlas nebyl nikdy tak líbivý, hladký a melodický jako ten Davida Gilmoura, ale spíše přímější, syrovější, velmi  intenzívní a schopný zprostředkovat emoce, představy, touhy a vize.

V textech je téměř vše. Jako Děd Vševěd vás provede v náznacích svými představami a dojmy ze současné reality. Je tam politika, láska, Bůh, touha, On je občanem Světa a vidí, tuší, prozkoumává. Jeho vize je čistě lidská - zbavit se strachu, naučit se být imunní vůči jeho rozsévačům, my všichni jsme lidé a jsme zde spolu a nepodléháme klamu, že jsou ti, co vyhráli a ti ostatní, stále jsou zde naše srdce a možnost volby. Ano, velmi poetické. Ale proč ne. Uvítal bych všude po republice billboardy s jeho vědoucí tváří a sloganem: “Je to opravdu Svět, který chceme?”

Proč se alespoň na chvíli nestát naivním dítětem? Zaposlouchejte se na hodinu do hlasu Rogera Waterse a se srdcem otevřeným alespoň na chvíli podržte  tu pulsující věc v rukou. Na chvíli se zbavte pocitu, že život je boj a když nevyhrajete skončíte nutně jako poražení.  Zprávy o ekonomickém blahobytu, hrozbách terorismu, nutnosti válek, dalším zvyšování daní nebo žabo - myším válkám našich politiků nechte chvíli stranou. Staňte se na šedesát minut svého času občanem Světa a svým elektronickým pohledem zkoumejte svá srdce.Potom se můžete vrátit ke svému oblíbenému pořadu v televizi nebo ke smrtelně vážné životní hře, kterou právě hrajete. Jste zpátky a stále nevíte co je pravda. Na tuto otázku mlčel i Ježíš, když se o Pilát vyptával..

Zde je pár útržků z textů nového alba zpřeházeno bez ladu a skladu a doplněných několika reflexemi se současnosti velkoměstského života českého.

Kdybych byl Bohem..zpomalil bych známky stárnutí na tváři a

zrušil bych kocovinu a nenechal trpět žádného z mých synů..

Kdybych byl dronem s elektronickýma očima

vytvořený k sledování nepřátel a k dohledu nad neposlušnými,

měl bych strach, že překvapím někoho doma,

možná ženu u kamen, pečící chléb…

Je to jako Dejá vu, slunce zapadá a ty mi stále chybíš

ležím v bazénu, lítám tryskáčem

a počítám ztráty z mých dávných lásek..

Jsme opilci a blázni.

Zkus zachytit ten letmý dotek rtů, sladký záchvěv a chvíle loučení

divíš se, že láska je tak bolestivá?

ten divoký tlukot mého srdce

rapsódie, odtrhli nás ode sebe..

plujeme konzumem jako humří v akváriu

požitek přebíjí požitek a když v krvi koluje šampaňské

svět je zdá se v pořádku

děti jsou nám potěšením

tak roztomilé kopie našich nadějí

jezdíme na kole, šplháme do kopců a

nepřestáváme nakupovat

těžíme štěstí a hystericky jej sdílíme na síti

je to uvnitř můj příteli…

husa ztloustla

přežraná kaviárem vzdychá v drahých barech

chytře vydělat na hypotečních krizích a 

rozbitých domovech

to je ten život? ten svatý grál?

nestačí nám, že jsme vyhráli

ještě toužíme vidět padnout ty druhé..

strach, ten pohání mlýn moderního člověka

to strach, ten nás drží všechny na uzdě

strach ze všech těch cizinců

strach z jejich zločinů

je to opravdu Svět, který chceme?

jistojistě to tak musí být

protože tohle je demokracie a 

my všichni tvrdíme, že je to pravda

 máme velkou kliku, že žijeme v téhle době

pohodlně usazeni v gaučích z Ikei, v teple a nasyceni

nasáváme informace z éteru a hýčkáme své smysly

ať sázíme na sportovní utkání přes internet

nebo hrajeme golf

vychází nám stále stejná karta

každé ráno padají do stoky stejná hovna

to jestli jsou z kambaly či z uzeného na věci nic neřeší

ať špinavý od oleje nebo umazaný od peněz s hlavou plnou kšeftů

usínáme

a znovu marně dolujeme z vnějšího světa nadsmyslový pocit štěstí

na který jsme dávno zapomněli

tušíme jej však, jako sen z dětství

je to uvnitř můj příteli...