Ráno

Našpulila horní ret a nebylo to poprvé, kdy věděla, že ho nikdy neopustí. Měla kadeřavé vlasy, zářivý pohled a postavu mladé lvice. Když mu vařila kávu koukal z okna na mraky, druhým zrakem ji pozoroval, cítil každý její pohyb a po chvíli taky vůni kávy, která chutnala báječně, odhalovala před nimi netušené možnosti nového dne a dávala zapomenout na neblahé předtuchy a nechtěné domněnky

Z terasy, na které seděli byli vidět červené střechy domů, osamocené koruny stromů a blankytně modrý obzor, nedbale protnutý bílými pruhy ze vzdušného peří.

Dáš si máslo zeptala se a pak už bylo na stole i s marmeládou a vlasy se jí třpytily ve slunci, tak se jí zeptal co by dneska chtěla dělat, když je  krásný den a oba nemusí do práce, mají peníze a volnost. On byl celý týden na dráze a luštil osudy lidí s jízdenek a ona opíjela obyvatelé místní čtvrti v nedalekém bistru. Ale teď byl víkend, který znamenal pro většinu lidí volno, užívání si života a nicnedělání. Práce víkend práce víkend a život ubíhal a dny se točily ztřeštěně jako na kolotoči aniž si většina z nás dokázala vlastně uvědomit kdo je a kam kráčí. Ale chtějí to lidé vlastně vědět? Jsme ztvořeni k práci a jsme ztvořeni k odpočinku.jsme ztvořeni k životu.jsme ztvořeni? Jsme to podivná stvoření..

Pablo a Helena to věděli a to přinášelo jak trápení tak radost a štěstí.

Venku byl podzim, chladný osvěžující, protknutý významem. Cítil se dobře, silně, jeho tělo bylo pevně přikováno k zemi, jeho hlava se vznášela v oblacích, její vzdušný hlas znamenal spojení s oběma světy. Mluvit, toužit, líbat, dýchat. Nadechl se k odpovědi.

„Budeme to muset udělat takto…“

Jeho slova se pomalu vznášela nad jejich hlavami až ke korunám stromů, k nebi, do meziprostorů, kde všechna slova končí trpělivě uskladněná a připravená na okamžik přeměnit se v čin, ve skutek, realitu… Na počátku bylo slovo. Slovo.

Zatímco spolu hovořili o vážných i nevážných věcech, v hlavě mu proudila miliarda myšlenek, pocitů, představ, superrychlý počítač v jeho makovici přemítal, analyzoval, hodnotil, domníval se.

Kroužili po parku a míjeli hologramy existujících lidí, kteří chtěli také nasát energii dne, m ocného dne, chtěli rozluštit jeho smysl skrz pohyb, chladný vzduch a pomalu se vzdávající slunce, jež bude zanedlouho už jenom svítit, ale ne hřát a za ještě delší dobu ani to ne.

Po pracovním týdnu se vždy cítil vyčerpaný, byla sobota byl vyspaný ale malátný byl klidný ale lehce se chvěl. Práce může být osvěžující, plodná, ubíjející, nesmyslná…Práce je čin, výboj směrem k uskutečnění touhy. Smůlu mají ti, kteří svou prací uskutečňují touhy někoho jiného. Šťastní ti , kteří svou prací naplňují své touhy a přání. Práce jako způsob obživa je zastaralá, trouchnivějící věc v lidském šatníku.

Zasmála se jeho myšlenkám. Smích je ten největší lék, děkuji o Bože neb tvůj smích mě vyléčil, chechtáme se jako pominutí, svým přerývaným dechem pokládáme krutost času na lopatky, zastavujeme jej, krotíme. Sláva nazdar humoru nelehli jsme z úmoru, budem křičet budem řvát za břicho se popadat. Kdo nás slyší ať si píská jeho radost je nám blízká. Nechť je pro nás blaženým, ten co skáče nadšením. Malý pejsek vyskočil na nízkou větev stromu a zuřivě se jí držel, držet se a nepustit, držet se a nepustit…

A až budu velký kluk budu mít svůj dům své hnízdečko lásky a otřískaný velký džíp, psa a houpací křeslo, ve kterém budu kouřit fajfku a koukat na svou rodinu. Taky budu mít zestárlé tělo a hlavu plnou vzpomínek, starou skřín plnou popsaných papírů, sbírku jídelních lístků z celého světa, velkou kuchyni a terasu s výhledem na krajinu, budu mít dobrý pocit když ráno vstanu a když se rozhněvám pujdu do lesa na dřevo, když se zamiluji půjdu psát básně.

Knihovna v pracovně bude nabitá k prasknutí, žena bude čím dál krásnější a já budu objevovat stále nové chutě, vůně a budu se smát pošetilosti svého mládí, kdy jsem si přál vlastnit svět.

Nyní kráčím podzimem se ženou po svém boku, jsem smělý plný obav i přání, nadšení i úzkosti, jsem a trvám. Trvám na přítomnosti, pánové, jsem žadatelem o prodlouženou jízdenku v přítomném okamžiku, jež je věčný. Chci budovat, tvořit, bourat, ničit, chci spát, běhat, řídit se intuicí, nenechat nic náhodě, být hodným a zlým, nenechat přejít chodce přes silnici, pomoci paní s kočárkem, chci vydělat peníze a potom je utratit za nové kolo, jsem tryskáč, jsem unavený sráč, nicka světa, jsem všemocný šiva ničitel, pak zase prázdný obal od prezervativů odhozený v parku. Chcete slyšet víc přátelé moji, chcete se ohnout podívat se do svojí prdele a vidět slunce?

Jsem tady pro vás roztoužený a smutnící, mlčící a chvějící se, křičící a živý.

Na počátku bylo totiž slovo, vy krtci.