V sedm ráno jsou tváře kolemjdoucích pobledlé, bez výrazu a i když mezi kamennými domy probleskují první paprsky slunce, masa lidí se přesto valí vedlejším vchodem do obchodního centra, sveřepě, s pocitem nutkavosti.
Supermarket, novodobý chrám uctívačů Belzezuba, démona světských požitků, je už teď ráno plný lidí - robotů, naprogramovaných s cílem nakoupit co nejvíce nepotřebných věcí, prázdného jídla bez obsahu, pokochat se nepřebernou nabídkou produktů lačně se vydávajících na obdiv v nevzhledných regálech pod neživým světlem zářivek.
I Hubert, hubený a nevzhledný zkrachovalý kandidát vět toho času v invalidním důchodě, také lačně zírá do regálů, a vždy když se červeně zableskne SLEVA odrazí se v tlustých sklech jeho brýlí, začně jemně slintat, žaludek se mu chvěje a ruce s naběhlými žílami pevně svírají rukojeť nákupního košíku. Jsem Hubert, novodobý lovec slev, pomyslí si a nekompromisně si to šine dál a dál. Hubert nespí už od čtyř ráno, a to, že nedaleko jeho bydliště tento krásný velký obchod otevřeli je pro něj malé vítězství. Přichází jako první, je tady krásně teplo, umělé zářivkové světlo dodává pocit živoucnosti tak zoufale postrádaný v Hubertově tmavém a vlhkém kutlochu, v té temné díře na Bertramce.
Hubert nečte Forbes a nemá potuchy o tom, co je asertivita, ale umí vyčmuchat slevu na sto honů, jezdí z jednoho konce města na druhý, tu cukr tam olej jinde zase jogurty a jeho spíž se plní a plní. Hubert jogurty nejí a tak když skončí doba spotřeby vykydá tu bílou sračku do záchodu, otrhne víčko od kelímku a vše hodí do svých několika odpadkových košů - jeden na sklo, další na plasty a tak dále až po malinkatý kompostér na který je obzvlášť hrdý, sám si ho vyrobil s nepotřebných plastových plátů, které našel ležet u popelnice.
Hubert si vykračuje mezi regály v Tesku a lehce se chvěje. Tvář má rudou z laciného vína a nedostatku spánku, krouží po supermarketu a míjí davy lidí, hologramy jiných bytostí, jež ztraceni v časoprostoru, snaží se najít sami sebe a Boha, smysl života, v regálech na policích ve stojanech ve vitrínách.
Pokladní Marta, statná padesátnice, mírně obtloustlá s vaky pod očima už toho hnusáka pozoruje od té doby, co v tomto ústavu pracuje. Každé ráno hned při otevření slavnostně vyloví nákupní košík ze stáje a rozjede se s upřímnou, dětskou radostí do prázdného marketu. Vždy jako první. Marta ho nenávidí, stejně jako tuhle práci, lidi a svoji tlustou, bolavou prdel.
Chrám konzumu po ránu pomalu ožívá, zboží je vystaveno, figuranti jsou v režimu ON, dav zdánivě hladových lidí může přijít. Kolečka se pomalu roztáčejí a pánové ve fracích kdesi ve vzdáleném evropském městě si začínají hrát s čísly.
