Piju kávu, mám rád kávu a dokáži ocenit kvalitní espresso. A taky jezdím po našich dálnicích a často dostanu místo kávy břečku.Já vím, nejsme kávový národ, ale vždy když pokorně zakoupím a vypiji tu hnusnou věc, cítím se okraden.
Nedávno jsem narazil na dvacátém kilometru před Prahou na malý pit stop café s několika místy k sezení a čistou toaletou. A kávou. Už dlouho jsem nepil tak dobrou kávu, horká, vyvážená chuť, příjemná kofeinová euforie, ze které jde cítit kvalitní pražení. Odpočívadlo provozuje soukromník, tedy člověk - živnostník, tedy chlap, který tam zároveň pracuje.
Nevím kolik kávy se vypije za jeden den na všech benzínkách na dálnici, ale bude to asi slušné číslo. Tady na skromném pit stopu s tou nejlepší kávou na dálnici zastavují především Rumuni nebo Moldavci, kteří jedou do Prahy na stavbu. Pozdraví, zaplatí 10 korun za toaletu, dají si kávu a jedou dál. Zastavují Slováci, zapíjet dobré obchody, s vlastním řidičem, samozřejmě. Občas zastaví Češi. Většinou močí venku, nebo se s pánem handrkují o desetikorunu a nikdy si nic nekoupí. V české společnosti je dlouhodobě zakořeněná jakási nedůvěra k soukromníkům, milujeme řetězce, jsme omámeni velkými společnostmi, je v tom jakási maloměšťácká, bolševická úcta k honosným heslům a názvům...JEDNOTA...SSM...KAUFLAND...RVHP….SHELL…. Ale je v tom také spousta jiných věcí. Ubývající počet českých soukromníků v maloobchodě je také výsledkem naší hamižnosti a lenosti, ve kterých to vlastnostech nás podporuje nevybíravá reklama. Utvrzuje nás například v tom, že většina z nás je hloupá [ Impuls] a lakomá [ Lidl]. Stejně jako jsme kdysi sloužili systému, kterému jsme nevěřili, tak dnes kupujeme cokoliv, jen když je to levné, protože složenky se neptaj. Ostatně jako v každé době.
Jsme hladoví a nenasytní, neschopni přemýšlet koho a jak svým nákupem podpoříme.
U soukromníků si stěžujeme si na malý výběr, vyšší ceny nebo osobní nesympatii. Ale vždyť má máslo o deset korun dražší než v Kauflandu a má ošklivé zrzavé vousy a posledně se na mně ani jednou neusmál.
Stěžujeme si a tak navštěvujeme řetězce, kde utrácíme své těžce vydělané peníze za brak, který je nám však prodáván s náležitou pompou. Jsme indoktrinování pocitem, že někdo pečuje o naše blaho, ať už to jsou nebo byli soudruzi ve straně, demokratičtí politici nebo nákupčí velkých firem. Ti všichni se o nás postarají, o naše hladové krky a ubohé životy, jejímž jediným smyslem je něco levně a výhodně pořídit.
Klišé. Samé klišé. Já vím, složenky se neptaj. Nasrat. Třicet let relativně demokratické společnosti nic nezměnilo na naší maloměšťácké vychcanosti. Demoralizace pokračuje. Za komunismu jsme se naučili jak ze vším vyjebat, v kapitalistické hře na konzum, výhodné nákupy a nekonečný růst jsme ale my, tím, s kým je vyjebáváno. I když to tak zatím nevypadá.
Rakovina hnusné vychytralosti a neustálé nutnosti shánět něco levnějšího se dál a dál šíří napříč všemi sociálními vrstvami.
Jsme schopni jet přes půl města pro padesát plechovek kondenzovaného mléka jen pro to, že je v akci, zatímco třeba vedle v ulici se soukromník snaží marně prodat svoje zboží, ať už je to krám s potravinami, kavárna či hospoda.
Je to jako kdyby se nám milimetr po milimetru vypařovaly koule a místo něj nám na hlavě rostl rudý želatinový hřebínek. Ale měli jsme vlastně kdy nějaké?
V dnešní ekonomické totalitě jsou čeští solitérní podnikatelé, soukromníci v maloobchodě disidenty naší doby.
Svou leností a lhostejností okrádáme hlavně sami sebe. Těmito dnes opěvovanými vlastnostmi přispíváme také k absolutní nadvládě řetězců nad našimi životy, ať už to zní jako klišé nebo ne.
O dobrý nebo špatný kafe tady vlastně vůbec nejde.
Jde o naši mysl napadenou parazitem nedůvěry v občanskou společnost, chorobou zbožného uctívání neosobních spasitelů.,jsme zavirováni hamižností vydávající se za pragmatičnost a chytrost.
A vládci našich životů dnem i nocí myslí jen na naše dobro, se svými kněžími posedávají v kožených kolečkových křeslech kdesi v krajině velehor, inhalují koňské dávky kyslíku a plánují ten nejlepší nákup našeho života, zatímco my, ukolébáni ikejáckým pohodlím, s plnými břichy spokojeně usínáme.
