Moje romská otázka

U nás na Karvinsku byli Romové vždy cigáni, hanlivěji potom morgoši. Naši rodiče měli na romské etnikum v osmdesátých letech - tedy v době našeho dětství - jasný názor - nestýkat se s nimi, nebavit, vyhýbat se jejich společnosti.

Co pro mne vlastně znamená romská otázka? Nad tím jsem se zamyslel nedávno při cestě vlakem, kdy si do našeho kupé přisedla asi šedesátiletá, čistá, slušně oblečená Romka. Měla pod nosem lehký knírek a četla si v Instinktu. Začal jsem vzpomínat na své zkušenosti s cigány.. Vždy jsem byl ve styku s nimi opatrný, ale také zvědavý, zajímali mne pro svou instinktivní výbušnou povahu, opovážlivou drzost s jakou pyšně dávali najevo svou jinakost, také mne přitahovala naturální divokost a až animální vyzývavost mladých cigánek.

Nehodlám zde psát sociální rozbor o postavení Romů v naší společnosti, jen v několika větách popsat pár setkání s tímto podivuhodným etnikem za posledních zhruba třicet let mého života. Když nepočítám pár bezvýznamných potyček na pískovišti tak první zážitek s Romem byl asi ve čtvrté třídě na základní škole.

Všichni pamětníci vědí, že základní škola v osmdesátých letech bylo jedno hrozivé terárium se zakrnělými ještěry v podobě učitelů a s maličkými nevědoucími človíčky s pevně utáhnutým pionýrským šátkem kolem krku. Až na pár světlých výjímek to byl zmar a nepodařený experiment o výchovu mládeže v duchu vládnoucího idealismu, který v druhé polovině osmdesátých let už stejně skomíral. Každý citlivější jedinec mohl ten puch hnijící zdechliny jasně cítit - ať už ze sadistických výchovných metod učitelů tělocviku nebo z páchnoucího dechu fyzikářky. 

Tak jsme si to štrádovali po schodech s hlasitým dětským hovorem jsme scházeli po vyučování dolů do šaten a najednou mně zezadu někdo strčil a proběhl kolem mne. Skoro jsem upadl a kolemjdoucí holky se mi smály. Byl to Milan, ten hubený cigán s drzým úšklebkem. (Opravdu nejsem rasista) Už několik týdnů kolem sebe procházíme a metáme po sobě očima blesky. No a pak se ten drzoun otočil a hnusně se šklebil, tak hnusně až jsem dostal opravdu vztek. Začali jsme se strkat a přetahovat, v tom mi ten parchant plivnul do ksichtu. I když jsem byl zakřiknutý, malý a drobný, nemohl jsem si to nechat líbit - taková drzost od cigána - strčil jsem do něj on do mně, potom jsme se zase přetahovali, díky mým judo tréninkům jsem měl větší sílu v tahu, tak jsem si ho přitáhl, vrazil mu koleno přímo na solar plexus a když se sehnul, oprášil jsem mu tu jeho černou palici přímo o mřížoví školních šaten, přesně jako jsem to vídával v akčních filmech s Chuckem Norrisem.

Náhle zkrotnul. Jeho drzý úšklebek vystřídala lítost, bolest a potom pláč. Pro jistotu jsem ho chytil do kravaty, abych se ujistil, jestli má dost. Cítil jsem jeho pot a viděl velké cikánské slzy stékat po jeho černých tvářích. Bylo mi ho trochu líto. Když jsem ho pustil a odcházel do šatní klece své třídy 4.B. , zaslechl jsem za sebou slabé zakvílení: "Ještě uvidíš!" Srdce mi bušilo, ale spíše radostí než strachem. Co mi může, jsem silnější.

No a příští den si nás zavolala naše stará ztrouchnivělá ředitelka na kobereček a já se nestačil divit. Cikánek Milan už tam stál, hezky ulízaný na patičku, čisťounký v bleděmodrém svetru, jako by čekal na vyznamenání. Vedle něj stála holka, kterou jsem neznal jen jsem věděl, že chodí do stejné třídy jako můj nový kamarád. Její obličej byl stejně přehlédnutelný jako třetí šuplík dole ve skříni, ale to co vypustila z těch svých úst mně tenkrát opravdu šokovalo.

"Tak mluvte, proč jste se vy dva porvali?" ředitelka s trvalou ve tvaru koroptve byla zvědavá.

"Strčil do mě" řekl jsem zakřiknutě a slabým hlasem melancholického introverta.

"To není pravda" tvrdil sveřepě ten vyleštěný Milánek

"Řekl mu, že je cigán" BUM, tahle věta z úst té malé ropuchy mně šokovala. Moje první oficiální konfrontace se lží a nespravedlností skončila ředitelskou důtkou. Taková sviňárna, byl jsem tak ohromen, že jsem se nezmohl ani na slovo. Stejné šoky z překvapení zažívám dodnes, většinou vždy díky ohavně a nepokrytě překroucené pravdě vmetené mi přímo do ksichtu.

Další zážitek, který mi utkvěl hluboko v paměti je z doby poměrně nedávné - polovina devadesátých let, doba kdy jsem ukončil střední školu maturitou , ale nechtělo se mi ještě do zaměstnání. Našel jsem si tedy brigádu.

Herna ve Vítkovicích to byla tenkrát temná smradlavá díra s vyfetovanýma cigánama, obrazovky pokerových automatů ozařují bledé obličeje hráčů, já čerstvě osmnáctiletý sedím za plexisklem a přijímám jejich zmuchlané bankovky nasáklé kouřem, potem, strachem, beznadějí. Odmítám žádosti o půjčku, neberu na vědomí nadávky, bušení pěstmi do plexi - krytu, ani bílé husté plivance od dvou milých mládenců. Nebylo jim ještě osmnáct a chtějí hrát. Nedovolím jim to, a tak mne uráží, prosí, vztekají se, plivou na mně. Prdel mám staženou, ale nepovolím. Už několikrát jsem kvůli těmhle hajzlíkům dostal pokutu a přišel tak o celodenní gáži.

Hodně se mi také vryla do paměti asi pětadvacetiletá žena, těhotná, asi v sedmém měsíci, hulila jednu za druhou a hrála. A hrála. Hrála vždy tak dlouho dokud všechno neprohrála. Když odcházela podívala se na mne svýma krví podlitýma očima. Bylo mi jí líto. V těch očích byl smutek a  bezmoc celé cikánské rasy. Ta zatuchlá díra mezi cihlovými vítkovickými domy produkovala lidské zoufalce nebo je vřele přijímala a poskytovala azyl, odpoutání od reality, bezbolestný útěk.

Taky tam chodil jeden cikánský čichač, pod bundou měl pytlík s toulenem a hrál jako divý. Ten smraďoch vadil i ostatním hráčům a tak jsem musel častokrát na jejich nátlak vylézt ven se své plastové kukaně a vyhodit toho špindíru na ulici. Vždy když jsem vešel do hrací místnosti, kde se mísil tabák s charakteristickým, animálním cikánským pižmem, strachem jsem byl podělaný až za ušima. Najednou už jsem nebyl mužem za plexisklem, ale byl jsem součástí té neuvěřitelné reality. Byl jsem "ve hře". Představte si hubeného osmnáctiletého kluka v hustě začouzené herně mezi deseti - patnácti Romy. Měl jsem nahnáno a vždy jsem si kurva oddechl když za mnou zapadly dřevotřískové dveře mého plastikového stanoviště s terminálem, vzadu potom s malým kumbálkem, lednicí a televizorem. Romové, moji cigáni, tam jsem si k vám přičichl nejvíce.

Ale zpět k mojí Romce v kupé rychlíku mířícího do Brna. Je z Milovic má šest dětí a dvacet vnuků a jede za svojí dvacetiletou dcerou do kriminálu ve Světlé nad Sázavou. Ukazuje mi její fotku. Je krásná. Díky svému důvěřivému obličeji se dozvídám vše. Chci to slyšet? Zavírám oči a poslouchám hrubý cikánský hlas, který již stovky let odolává kultivaci. Je to jako bublání bažiny v pralese.

"Něco Vám povím pane, moje dcera, krásná holka, má dvě děti, ale fetovala a kradla, aby měla na drogy, škoda ji. Byla zavřena sedm měsíců v Anglii a nechala se deportovat - to neměla dělat, tam měla na pokoji televizi, bazén, jídlo z jídelního lístku". Představuji si kriminál ve Světlé nad Sázavou, ústav plný beznaděje, prázdné chodby s vybydleným nábytkem, robotické bachaře a potem páchnoucí sociální pracovnice. "Něco Vám povím pane..Byly jsme deset let v Anglii, tady pane dostanete důchod pět tisíc a tam šest set liber, to se nedá srovnat. Manžel mě opustil. Kvůli mladší, no co mám dělat žiju dál". Vypadá smířeně a i přes její nízký intelekt jí září v očích zkušenost, ale také touha po lepším životě, po spáse. Znovu se zahledí do týdeníku. I ona se zajímá o to co se děje, i ona má svůj názor na věc. "Podivejte, miliardy pro uprchlíky jsou a penize pro Čechy ne. Názor jako hrom. Ó děkujeme vám, deníkům, týdeníkům, internetu, televizi, že i prostí občané bez akademického vzdělání mohou mít názor. Pro koho asi bude moje Romka v příštích volbách hlasovat?

"Něco Vám povim pane - na Václaváku, malá hospůdka, bylo tam ještě místo a pak přišli chlapi a divali se na nás jak gestapaci, no co chtěli jsem si dát s kamarádkou pivo. A začali jako že tady je obsazeno a čekají společnost a tak jsem jim to řekla - a pak že tady není rasismus! Ti čuměli pane.."

Příští stanice Světlá nad Sázavou. Moje nová kamarádka si volá taxika a když odejde a smutnýma očima na mně kývne, zbude po ní v kupé jen nasládlý živočišný odér smíšený s levnou voňavkou. A na sedadle leží bezvládně zprostředkovatel skutečnosti, časopis. "Nechte si ho, pane.."Ani se ho nedotknu. Ne proto, že bych byl rasista a ohmataného plátku se štítil, jen chci zůstat dnes čistý, neposkvrněný reprodukovanými informaci, dovolit si alespoň pro dnešní den utvářet svůj názor z přítomné reality, z kontaktu s živými lidmi a jejich příběhem.

Moje romská otázka zůstává i po čtyřiceti letech nezodpovězena. Jsem stále na začátku - nebavit se s nimi, nekomunikovat, vyhýbat se jim. Při svých procházkách s pejskem po Smíchově mě přitahují divoké a drzé zvuky vycházející s hloučků Cikánů postávajících v parku. Mají na sobě moderní, drahé  šaty, ale z jejích hlasů je stále cítit jakási jakási starobylá, nekultivovaná divokost, ze které mám ve skrytu duše bázeň a zároveň mne přitahuje.