Honza je zedník. Je mu jednapadesát let a je odpískanej, jak sám říká. HDP naší země sice roste, ale Honzík má jen dvě ruce, jeden středně výkonný mozek, tělo, které stárne a měkké, citlivé srdce.
Třicet let na stavbě s člověkem zacloumá, Honza má ve svým dobráckým, oteklým ksichtu vepsaný celý svůj život, malá dobrácká očka štěněte pod spadlými víčky na vás zírají jakoby z hloubky psí dobroty, měkký hlas vypráví o pokoře, naději, ponížení a touze po štěstí.
Před nedávnem se s partnerkou rozhodl, že se rozejdou, Honza má sice tělo ztuhlé a bolavé, ruce drsné a neohrabané, ale jakmile se pustí do práce, je mistr a král, maká za dva a je ve svém živlu. Když však dojde na vztahy, milostné či pracovní, je z něj křehká nádoba s měkkým teplým srdcem, slon v porcelánu, outsider ve světě rváčů. Není hloupý, tvrdý a obyčejný život ho naučil rozeznat dobro od zla, avšak také není dost chytrý, průbojný a silný a vytrvalý na to, aby v dnešní ekonomické totalitě prorazil.
Ano, podnikal, živnost zedníka ho živila celkem slušně, měl dokonce i zaměstnance, zkuste však rok za rokem, den za dnem, hodinu za hodinou házet maltou, skládat cihly, jebat se na stavbě v zimě i v horku, do toho řešit účetnictví, vymáhání dlužných částek od těch silnějších a chytřejších, kteří se rozhodli, že tomu málomluvnému chlápkovi s oteklým obličejem připomínajícím pejska prostě nezaplatí..zkuste dělat tohle rok za rokem a do toho tvrdě chlastat. I hodně silné chlapy tohle zlomí, odejdou jim záda, manželka, zbudou dluhy a zničené, utrápené tělo s duší, jež stále touží.. No a co je mi je kurva do zedníka, dneska jsou tady prostě lidé, kteří vyhrávají a ti ostatní. A bylo to tak vždy. “Příteli, uvědomte si, že mezi námi bude vždycky zeď”. Posttotalita či postdemokracie, je to jedno, vždy jsou lidé, o kterých se nepíše a nemluví, ti slabí, z kterými se prostě vyjebává, dává se jim minimální mzda a hnusný žrádlo a půjčky, lidská důstojnost je zde zbožím, bezcenným kusem hadru, se kterým se vytře ten nejhorší bordel a potom se zahodí.
Představme si, že by Honza přestal chlastat, dodělal si maturitu, místo do hospody chodil na hodiny tanga a za ušetřené peníze si zaplatil kouče osobnostního rozvoje. Věřím v člověka a jeho vůli, ale tady jsem na pochybách. Není naše místo na slunci již předurčeno? Nejsme karmicky vhozeni na “místo činu” a není naše myšlení a jednání jen důsledkem neviditelných sil - tužeb, chtění, touhy po pohodlí, strachu nebo bojácné sentimentality, jako je tomu třeba v případě Honzy?
Honza teď bydlí na ubytovně a maká pro státní podnik za minimální mzdu. Jeho vlídná psí očka se vždy rozzáří. když mu sousedka donese jablka, nezatrpkl, i když ho život zlomil, nestěžuje si, denně jedná, trpělivě a s úsměvem, s vědci či managery, kterým praskla žárovka nebo se jim ucpal hajzl. Lidská vřelost a soucit v něm převládají nad nevraživostí, ponížením a závistí. Jeho největší životní chybou bylo, že nikdy nemyslel na svůj vlastní zisk. Hlupák a budižkničemu. Jeho vina, je neschopný na někom vydělat.
HDP dále roste, Honza to ale neví. Nesleduje politiku, ať je u vlády ten či ten, on je vždycky bit, on je vždy ten poslední z posledních. Ale to vše je v pořádku, všichni nemůžeme být úspěšní, každý zde máme svoje místo, každý svoji povinnost. Někdo staví rukama domy, někdo prodává ostatním lidem bezcenný šmejd, někdo studuje vážky a někdo řídí stát.
Není to velikost domu či výše platu, co nás činí lidskými bytostmi. Žádná práce není méně cenná. Lidská důstojnost není měřitelná čísly a ani sebelíp znějící volební hesla na ni nemají žádný vliv.
Lidský život, systém je možné měnit jen svým každodenním jednáním. Sociální izolace jen prohlubují možnosti ovlivňování lidské masy médii.
Společnost se nemění žádným technickým fíglem vítězné politické strany, ale samopohybem, obratem k sobě samé, sebereflexí lidského jedince a pocitem sounáležitosti s každým jejím členem. Nejsem komunista, humanista, sluníčkář ani filantrop, jen nestranným pozorovatelem zrychlující se izolace sociálních skupin v naší společnosti.
Opravdový život se ztrácí spolu s identitou člověka jako upřímnou a soucitnou bytostí, lidé se uzavírají ve svých kutloších, své pocity vystavují na sítí jako potvrzení vlastní existence.
Je to cesta.
Schouleni ve špinavých dírách nebo v přepychových domech, s bolavým srdcem, vše prostupuje vnitřní prázdnota a duševní vyprahlost. Ano, stačí trocha chlastu, zářivých barev v biografu a svět je znovu krásným a pohodlným místem k životu, ale co dál?
Je to cesta?
Jsme v krunýři lidských strachů, odsuzujeme ty, kteří nám nesedí, ti dole nenávidí zbohatlíky, ti nahoře přehlíží ty chudáky, náš svět se hemží příležitostmi k dobrým skutkům, využijeme je?
Mezi šedými mraky zaslepenosti, bezohlednosti, zášti a kupčení však vždy probleskuje světlo uvědomění, jako paprsky protínající mlhu se objevují lidé, kteří již netouží jen po blahobytu, nechtějí být již déle zachumláni na svém proleželém gauči, chtějí být lidskými bytostmi, i když zatím přesně neví..co to znamená.
Jsou tady, lidé, okamžiky, jež nás mohou vést zpět k dobrému pocitu ze sebe samých - a to bez všech pozlátek technické civilizace..bez pseudoblahobytu na splátky, bez hektolitrů chlastu, bez zážitků pořízených na Slevomatu, bez antidepresiv, bez nenávisti k neviditelnému nepříteli, bez všech “co kdyby”.
Beze strachu zítra vyjděte na ulici a pozorujte alespoň jeden den lidi a život kolem sebe bez měřítka svého sobectví, bez hodnocení, zda mi je ten či onen sympatický či ne, bez vypočítavých myšlenek typu - “co z toho budu mít, když se s tím či oním člověkem budu bavit tak či onak”, bez alibistických žvástů o tom, že složenky se neptaj a že mám ženu a dvě děti a hypotéku a zodpovědnost vůči firmě. Jeden den.
Jeden den pozorujte život kolem sebe jako uvědomělá lidská bytost, vážící si důstojnosti své i těch ostatních. Vždyť budou Vánoce. Smajlík.
