Každý den

Je to čerstvý a trochu chladný vzduch,  který cítíš den je ve své první třetině a celý vesmír řve a huláká nadšením jsi zde jsi zde jsi zde jsi zde Přicházíš na místo máš dlouhé vlasy vousy lehký plátěný oblek a pohodlné boty jsi zralý na vše.

Až do morku kostí se ti zatíná zvuk saxofonu vítr jemně laská sviští na vysokém mořském útesu všechno duní mořský příboj hlasy hudba a dívky jsou krásné jen v průsvitném negližé roznášejí šampaňské kolem se procházejí šelmy s tvářemi lidí a lidé s krví na rtech..

Sedíš v pohodlném velkém polstrovaném křesle nadopovaný a spokojený, smířený koukáš do očí pánu bohu miluješ vše,  co vidíš jsi bezhybný a všemohoucí smaragdové ještěrky se ti smějou do očí.

Krásná a pevná prsa s bradavkami tak hrdými jsou tvoje a tvoje je i každá sekunda až do konce všech věků..

Pán ve smokinku s velkým motýlkem sedí na zemi kouká na moře a pláče, má rudé rozmazané rty a nadutý poklopec, je sám…

Party je v plném proudu morfine hrají jako o závod všichni dýchají a žijí kdo jste vy všichni co tady předstíráte zábavu?

Jsi král a bráhman a nad všemi věcmi jsi plný a prázdný jsi kolem dokola a tančíš, nadechni se a

Uvidíš…

A byla tam také žena v černém šňupala kokain a pila šampaňské jakou měla tvář?

Bledou a spanilou nevýraznou a nezapomunetolnou jako ranní rozbřesk nad jezerem voněla jako hlína s jasmínem a chutnala jako smrt proč pláčeš ptala se pána ve fraku?

Protože jsem sám i mezi lidma i s šampaňským i bez něj s ženou i bez ní..

Tak běž a skoč z toho útesu – udělal to a nikdo s ostatních hostů večírku si toho ani nevšimnul, dál se bavili požírali vybrané lahůdky chlastali šampus a šňupali, bavili se a žili..

Byl tam také kluk s bílým chrupem co neměl nikdy špatnou náladu nebo vousatý dědek smrdící potem taky starší žena s mladou duší a vyžilým zoufalým výrazem ve tváři byl tam medvídek vožralej jak prase a ti všichni chtěli píchat a žít pamatujete si sami na sebe v době,  kdy jste chtěli žít?

Stále sedíš,  zebou tě nohy a máš obrovský jazyk plazící se po zemi jako had až k dívce v negližé pomalu stoupá po vnitřní straně stehna a pak se přestane usmívat a zaskočí ji kreveta je překvapená ale ne nešťastná

Mám dost lásky pro vás pro všechny tak nemějte strach lehněte si na zem a dýchejte teď tady a navždy dokud bude hrát hudba a slunce svítit a moře se tříštit o útesy staré kdoví jak dlouho.

Dnes jsem se narodil a jsem naživu tak poslouchejte vy hovádka boží hrají nám všem poslední píseň, co nikdy nekončí a ty chlapíčku elegantní s vycházkovou hůlkou a cylindrem kdypak jses naposledy koupal a ty mladá vlčice jsi nenasytná?

Ta dvojitá vodka ledově nachlazená mi stoupá od konečků prstů na nohou pomaličku a zlehka jakoby po špičkách se plíží skrz můj krevní oběh skrz mozek se usidluje v žaludku odkud vysílá hřejivé teplo.

Všechna pravda světa je v mém žaludku a ve slunečním svitu ve smíchu mých přátel, které jsem pozval na své padesáté narozeniny na velkolepou party pod širým nebem kde se podávají ty nejvzácnější lahůdky hraje opravdová hudba a všichni jsou tak živoucí.

 „Trevore vstávej, musíš do práce“ . Probudil se a neusmál se na ni i když ji miloval jako žádnou jinou.

 A Trevor vstal  a znovu se vnořil do té šedomodré nicoty honby za úspěchem a chvilkovým pocitem bezpečí, tiše vrávoral ve svých rozhodnutích znovu odhodlán přivézt tok života na svou stranu. Seděl v bistru na nádraží, tiše si mumlal zaklínací mantry osvobození a připravoval se na další šichtu na dráze. Kafe bylo hnusný jako vždycky a v hlavě mu odezníval slastný pocit z nočního snu, kde byl králem, krásným neznabohem milujícím život, prskajícím chřestýšem a panem dokonalým.

Díval se na Bětu jak siv tom svým zaplivaným bistru dělá pořádek, třídí prázdné lahve, utírá desetiletí starou nerezovou desku za výčepem, leští ho a nakonec se podívá do malého matného zrcadla. Na setinu sekundy se jejich pohledy střetnou. Je stará a unavená. On je mladý a unavený. Za skřipotu dveří vešel Pepa, inventář nádraží, ve službě již třicet let, retko v hubě, vrásčitou a lidskou tváří toužící po kafi s rumem. Nikdo nic neříká každý si hledí svého nápoje a skrz papundeklové dveře cítí prašivou vlezlou zimu, tichý hluk nádraží probouzejícího se ze tmy a mučivou touhu zalézt někam do díry a spát. Stočit se do klubíčka a v teple za skřípotu vlaků dosnít. Ne. Vyrazí s Pepou mezi ty ocelové příšery a dají se do práce. Vercajk vykluzuje ze zmrzlých rukou, od huby jde pára, Pepa kouří jednu za druhou a Trevor s ponořil tělem i duší do Práce.

„Myslíš, že práce šlechtí?“ snaží se u oběda vydolovat z málomluvného Pepy nějakou životní moudrost, myšlenku, která by ho mohla posunout vpřed

„Bud zticha a jez“ pepa dál srkal vlažnou, hustou polévku.

Kruci, to byla hláška, pomyslel si Trevor, životní moudrost skrytá v řídkých šedivých vlasech starého montéra, v jeho obrovském a tvrdém nose zářicím v obličeji vysekaném ze dřeva byla samozřejmá, sebejistá a odzbrojující.

„Tu mašinu, tu pětset trojku, tu musime dneska dodělat, zítra musí do terénu, kurva do piče“ řekl mi u posledního sousta karbanátku. Oči měl vykulené, asi přemýšlel jak se do té mašiny dostane, jak ji naloží, penetruje tu její vyjebanou výbavičku, jo to se mu líbí kuchat ta ocelová monstra a pak si o nich nechat zdát jak plují oblohou a Pepa s nádražáckou čapkou kolem nich lítá a řve vy kurvy železný, jebu na vás mrdky vyjebané...

„Trevore, deme kurva na co zas myslíš do piče, už se prober ne“ ten polostařík s dřevěnou tváří byl v pohotovostním režimu. Bětka jim nalila dva panáky a šli. Do večera byla ta ocelová mrdka schopná provozu a pepovi u večerního piva zářil na tváři úsměv z dobře vykonané práce. Možná že je prokletý, pomylsel si trevor, když se nedokáže nadchnout, pracovat s vášní, být trpělivý a nepřemýšlet o změně. V jednotvárné, rustikální príci hledat smíření, objevovat ztracené kousky sebe a držet, držet jako mula táhnoucí náklad, nevěda kam  a proč. Pepík je nyní šťastný, trevor přemýšlí o tom proč nedodělal školu, o tom, že jeho žena je těhoná a taky o tom, že už by měl jít do toho jejich kamrlíku vcihlovém činžáku pohladit ji

a pak jsem si myslel že se to neuložilo a napsal jsem toto.

Kurva do piče všechno co jsem tady ve čtyři ráno šestého listopadu dvatísíce třináct napsal se mi neuložilo. Bylo to o práci trevora na nádraží o zaplivaném bistru o vrávorání na tenké hraně nerozhodnosti nemohoucnost se vzepřít osudu o pepíkoví s dřevěným obličejem, který dokáže být šťastný z práce o alkoholu a ocelových mašinách, které musí do terénu, o Bětě která s unavenou tváří nalévá panáky leští pípu a kouká do matného zrcadýlka nad výčepem, ve kterém se vždy její oči střetnou s trevorovýma a ona ví jak on vidí jak je stará a unavená a trevor taky ví proč nedodělal školu a že jeho žena je těhotná v malým bytě v činžáku a on si musí dát ještě pivo  apanáka a pak už zcela určitě půjde domů, neboť když bude přičinlivý může z něj být zanedloho mistr a to znamená zvýšení platu a větší byt a co by taky chtěl víc milující ženu dobrou práci už nebude ty knížky číst sladké nevědomí a pepík je bůh protože ví a největší moudra pronáší u oběda mezi sousty vlažné polívky a karbanátků to z něj padaj perly panečku a to trevorovo snění o high society a večírcích s živou kapelou a na pokraji ůtesu se šampanským a kaviárem s kokainem a holkama s nohama až na zem to musí přestat, to pochybné balancovaní na dvou starnách už nechce nehodí se mu to do krámu, není intelektaál jen nedostudovaný nádražák se slabostí pro literarturu alkohol a čtení z lidských tváří. Koho by to napadlo že se i dnes takhle ožere a přijde domů až nad ránem a žena se smířlivým obličejem ho ukláda do lože neboť ví.

Neboť ví že její život je i jeho život, její strádání jeho strádání a věří že její smrt bude i jeho smrtí, miluje ho jako sebe samu, laskavě ho konejší svým bezbřehým optimismem když za nocí stižený bludy obrazností rozšafně rozhazuje své neuhasínající slunce všude kolem. Trevor je sám ale hluboko ve své duši tuší, že je jeho život nyní spojený s něčím silnějším, opravdovějším a laskavějším než je jeho předsteva oněm samém. Hluboko v srdci ukryté v prázdnotě číhá ta skličující pravda, křehká kráska na pokraji útesu, pocit rozmělnující jeho já v jiné bytosti. Nedokáže se uvolnit a nechat to plynout, má strach že se rozplyne v náručí lásky a jeho křehká bytost do prázdnoty světa to neche přijmout.

Vstávej Trevore – ta věta každý den stejná a přece pokaždé tak jiná se mu vrývá do palice jako závan řezavě čerstvého vzduchu do zatuchlé místnosti plné hoven, hnijící ve svém dokonalém absolutnu.

Kolik jehodin? Pootevřel jedno oko aby znovu viděl svět, který se mu zdál nyní opět krutý a nespravedlivý. Pak uviděl zářící bohem spánku oduševnělou tvář své ženy a byl rád že je. Pomalým pohybem se na posteli postavil a nahlédl  ložnice do chodby, skrz žaluzie se dralo denní světlo, nesmiřitelně mu oznamující, že je čas být člověkem, výkonným vykonavatlem touhy i nutnosti, střízlivým uskutečnovatelem lidské morálky, stromem v bouři nechtěného a majákem nedobytnosti.

Každé ráno se znovu rodil za porodních bolestí řádů reality do které byl tak nespravedlivě vržen. Usmál se. Vstávej ty dobytku a konej, umyj se obleč a jdi pracovat neboť chlebem je člověk živ..

Ranní káva mu dávala za pravdu vše se stávalo opravdovějším, úsměv ženy láskyplnějším, povinnosti dne lehčími a smysluplnějšími. Noc se mu rozpustila v žilách za pomocí kofeinu a zvuků Beethovenovi symfonie. Bětiny kadeře voněli jasmínem. Miloval ji.

Ty se zase včera ožral. Láska najednou zmizela a na scénu nastoupilo jeho podcenované a mnohými neúspěchy zborcené ego.

Hádka netrvala dlouho byla to letní bouřka čistící vzduch a napětí. Oblékl si košili, urputně se snažil bez zadýchání zavázat si tkaničky na vyleštěných polobotkách, v koupelně pak nějakou dobu sledoval v zrcadle muže upravujícího si svou masku pro dnešní den. Dnes byl uchazečem o novou, lepší práci a nechtěl to posrat. Dnes byl asertívním špílmachrem zasazujícím tvrdé rány všem konkurentům nehledíc nalevo ani napravo. Alespon v tuhle chvíli se tak cítil. Alkohol v jeho útrobách tiše dobublával poslední árii melancholie, předtuchu zbytečnosti a marnosti okamžitě zaplašil vizí dokonalé a nádherné budoucnosti. Myslet pozitivně, reagovat chaldnokrevně a s nadhledem, nebát se a jít si za svým cílem. Kdo by se ted bál ještěra, té příšery vypravující svým ohnivým jazykem o špatných koncích a nespravedlivém světě. Skončil s knihami a filozofy, ted bude žít život jaký je realita všedního dne se proněj stane novým zákonem daleko pravdivějším než bludy stvořené halucinujícími písálky všech věků. Kultura je pro slabochy, svět patří rváčům a válečníkům.

Usmálů se do zrcadla políbil svou milovanou ženu a vydal se chladného, krutého rána velkoměsdta tupou kovadlinou drtící mrazem a nekonečnou nutností včechny bytosti tzv střední třídy.

 Příchod na pohovor , začínající kocovina, neúspěch, rozhořčenost dilema zda pít či milovat, Běta v jiném světle, úleva v knihách a alkoholu. Telefonní hovor se ženou hysterie, zběsilá cesta hromadnou dopravou. Návrat domů stále střízlivý nyní již však rozhořčený nechápající její svět a toužící po samotě a nevědomí.