Být dnes krásným, inteligentním a úspěšným je příjemné a okouzlující, ostatně jako ve všech dobách, dnes ale díky civilizaci postkonzumní, ještě svůdnější a pohodlnější.
Již dlouhou dobu žijeme ve městech, ať větších či menších, pracujeme v korporacích či menších firmách, ti odvážnější podnikají, máme dost velký příjem na to, abychom si mohli života dostatečně užívat, jíst jen jídlo s příběhem a pít vybraná vína, o víkendu se projet na kole přírodou, chodit do divadla a na koncerty, mít pohodlné boty a slušivý, bílý límeček.
Fascinuje nás možnost cestovat, bereme evropské metropole útokem, zahlcujeme svůj cloud stovkami fotek starobylých chrámů, impozantních budov, exotických pláží a vybraného jídla. Jsme lovci zážitků, v elegantním kufříku máme jen tři trička a sedm párů Happy Socks, abychom mohli každý den rozzářit veselými barvami a rozbít tak černobílou všednost života.
Jsme v Madridu, Římě, Lisabonu, Rize, Berlíně a Amsterdamu. Znovu a znovu procházíme uličkami starého města, jsou všude úzké, temné a spletité, se selfie tyčí se prodíráme davem spoluturistů skrz nejslavnější náměstí, navštěvujeme muzea a prohlížíme si obrazy starých mistrů i dynamické a emotivní pokusy modernistů, snažíme se narvat do objektivu kostely a chrámy a když se to nepodaří, lovíme snímky jejich tajemných a ohromujících interiérů, jakoby se v těch starých zdech opravdu někde skrýval. Náš Bůh.
Jsme tak posedlí focením a sdílením, že už si přestáváme uvědomovat opravdový smysl cestování, jež tkví v zastavení se, splynutí s atmosférou místa, v setkání s lidmi, v metru, taxíku, v hospodě na periferii. V každé metropoli nachodíme desítky kilometrů a nafotíme stovky fotek, doma si potom dáme na lednici další magnetku, jako poslední důkaz toho, že jsme tam opravdu byli. Nějaký večer si uděláme čas, abychom vytřídili fotky a z pětiset snímků udělali třistapadesát osm, v chmurných, všedních večerech si je potom možná někdy znovu prohlídneme a znovu oživíme vzpomínku, jež nás vzruší a oblaží.
Cestuji, tedy jsem, fanatické nakupování nepotřebných věcí již necháváme těm méně vyspělým, již nejsme prázdní konzumenti zboží, nyní chceme zážitky, ve skafandru svého starého těla teď měníme jeviště svého života jako mávnutím kouzelného proutku, jsme ve světových metropolích, jsme ve velehorách jsme na pláži u Tichého oceánu.
Ano, jsou mezi námi také opravdoví cestovatelé, jako jsou mezi záplavou influencerů také opravdoví spisovatelé. Většina z nás, postkonzumentů, již ale nehodlá snášet nepohodlí nebo hlad nebo obyčejnost, a tak je autencitita a opravdovost cestovatelských zážitků zaměňována za uniformní a sterilní “zážitky”, zanechávající v našich nitrech asi takovou stopu jako post na sociální síti.
Honba za pseudozážitky nás ale jednou omrzí stejně jako nekonečné nákupy spotřebního zboží. Stejně jako nás opouští záliba nákupu v supermarketech a rádi nakupujeme u menších obchodníků, budeme v budoucnu cestovat méně, ale intenzivnějí, budeme méně fotit mobilem a více se setkávat s lidmi, budeme se snažit, aby nás návštěva chrámů a muzeí vnitřně obohatila. Budeme toužit znovu vyprázdnit a naplnit živou mízou svá nitra přeplněná trilionem požitků, vjemů a sdílených informací. Možná.
Zde je na místě abych použil citaci z knihy Rudolfa Hynka u roku 1926:
“Jakkoli správná a v jádru vznešená, chová demokracie jako vše na světě vedle jasu i hluboké stíny. Tím, že do šíře jde, usilujíc získati masy co nejširší, nutně ovlivňuje jejich chápání, přetváří jejich myšlení a přizpůsobuje k obrazu svému, čehož následek, že myšlenková hloubka, jakost, obsah rozmělňuje se, rozbředá a oplošťuje, až posléze vzdělání, vědomosti, znalosti, mínění, se stává pouhým zevním nátěrem, módním přímo artiklem jako boty, prádlo, kravata.
Toť onen extrémní rys západní kultury, charakterizovaný nejlépe, nejlépe studovatelný na oněch návštěvnících nejkrásnějších historických i uměleckých památek evropských, jimž dobrá valuta dolarová umožňuje shlédnout tyto poklady, které zanechávají nitro jejich, duši, bez nejmenšího vlivu, bez sebe menšího dotyku”
“ Demokratizace je však jedinou možností k celkovému povznesení lidstva. Cestou osobní zodpovědnosti, osobní zkušenosti i zážitků, uskutečňuje konečný vzmach lidstva k výšinám, k nimž ale nížinami, rozvratem a zkázou cesta vede jediná. Západ jistě je na správné cestě: ve věčném rytmu zániku a vzniku, kosmického to zákona, dojde i on jednou cíle svého, jímž bude nebývalé povznesení úrovně lidské.”
Trochu už se nudím. Každodenní úmorná práce mi sice zaručuje statisícovou mzdu, ale ty všední reálie každodenního života už nedokáže rozzářit přepychová večeře, koncert ani pitka s přáteli. Jako kdybych se s ostatními lidmi míjel a i když je mi skoro čtyřicet, jsem inteligentní a krásný, životní partner se mi stále vyhýbá. Ležím v posteli s notebookem, sjíždím maily a fotky “přátel” na sociálních sítích. Trochu taky pracuji. Zrak mi zabloudí do kouta, kde leží zmuchlané, desetibarevné ponožky. Do mailu mi ťukla zpráva - z Bookingu. Mimořádná nabídka na letenku do Dublinu. Paráda, dnes už Velký Bratr ví i jak se cítím, ne jen co dělám. Za dvě minuty s představou irských krčem a lahodné whiskey spokojeně usínám.
