Potuloval se světem s radostnou myšlenkou na věčný návrat Potom spatřil humra se zavázanými klepety v chladné vodě akvária čekajícího na popravu. Procitl.
Konstantin Destét byl básník. Tedy alespon si myslel, že jím je. Když proplouval městem skládal geniální básně, kterými by se rázem proslavil. Kdyby je ovšem někdy napsal.
Básníkem je člověk, který větří poetismus kdekoliv se ocitne - v přeplněné tramvaji plné melancholie a tak ubohé a přesto povznášející lidskosti, v lese na podzim kráčející po spadaném listí jež jako upomínka konečnosti vlažně šustí pod nohami a zpívá blues, na tváři pokladní v supermarketu vidí výzvu - ukřižujte mne a posypte hlavu popelem neboť jsem zhřešila a materiální bídu na širém poli jsem s radostí v srdci vyměnila za bídu duchovní a mravní..
Konstantin má tvář, která vypadá jakoby kopulovala a každou chvíli se chystá explodovat. Fascinují ho lidé, chodící pochodně Boha, čte ho z jejich tváří zakrytou maskou strachu a nevědomosti.
Zážitek dne? Vydělal nějaké peníze? Pché. Zasouložil si? Pché. Rozbil někomu hubu? Pché.
Potkáváte na ulici lidi takové algoritmy mizející sotva se objeví, zčistajasna se dáváte s někým do řečí a pomalu se ladíte na stejnou vlnu jste jedna pulsující energie zoufale toužící po kontaktu po splynutí po sdílení přítomnosti.
Každý píše reflexe na dnešní dobu, na společnost, politiku a společenské zřízení, každý skrz svou mysl odráží názor na věc, jak fascinující je vidět, že skoro každý má názor. Jsme blogeři a múžeme si psát co nás napadne, to je naprosto fantastická a nevídaná věc naší doby.
Jsme rozespívaný a roztančený hovna tohoto světa a ke všemu s názorem. Víme jak by se měla řešit ukrajinská krize a neznáme vlastní sousedy. K čertu s námi.
Celý den jsme v práci, obklopeni lidmi, které nám přidělil osud, já, vy, básník Konstantin i pokladní Lída ze supermarketu prožíváme den za dnem a jako když zahřmí je večer a vracíme se do svých kutlochů, někdo do vyčpělé garsonky v činžovním domě, druhý zase do velkého domu s garáží a všichni končíme u oltáře televize nebo internetu a vstřebáváme informace ze kterých si utváříme svůj názor, ten potom sdělujeme ostatním, Světu, své manželce, dětem..Ti pilní své televizní přijímače nezapínají a pracují na svých počítačích, jsou výkonní a čeká je skvělá budoucnost. Ti vyjímeční televizi nemají, tak sedí a meditují. Ti blázniví si skládají velké modely letadel nebo něco kutí ve svých dílnách.
Informace, informace! Naše fenomenální mozky jsou posedlé zpracováváním informací, Já chci denně přečíst sto emailů, Já chci poslouchat celý den hudbu v rádiu, Já chci číst časopisy a knihy, Já chci sedět hodinu v tichosti v kostele a naslouchat svým myšlenkám...brrrr to ne, hlavně nezůstat sám se sebou, nebo ano?
Lída má za sebou další brutální šichtu na kase v supermarketu, v tom obřím nenažraném monstru plném přesycených a přesto hladových lidí, kteří hledají a nacházejí, směňují papírky za potravu, práci za požitek, čas na tomto Světě za ukojení. Lída, ač celý den seděla za kasou a kasírovala a kasírovala, má nateklé nohy jako konve, k tomu už třetí den trvající zácpu a chuť se napít. V šatně na sebe hodí kabát, zacítí jak smrdí potem, tak ho zase shodí a jebne si bulharskou sprchu deodorantem Fa, spolkne Neurol a pomalu si to šine na zastávku tramvaje v tašce dvě sedmičky zlevněného bílého vína, na co myslí?
No nemyslete si i Lída má názor - na ekonomickou krizi, na uprchlíky, na teroristy, na našeho milého prezidenta - ale teď chce z všeho nejvíce sprchu, teplý párek, víno a tlumené dialogy z televize. Ano i tichou společnost manžela, ze kterým je již dvacet let. Chce vypnout, na nic nemyslet, informace k ní proudí, ona je však nezpracovává, nevytváří si názor, ten si nechá až na ráno pro kolegy v práci - ti budou chtít KOMUNIKOVAT. Lída není bloggerka a kdyby byla poslala by vás všechny do ...
Nebo ne? Lído! Napište nám svůj Názor na Svět a nebuďte jen tupou pracovní mašinou, která se každý večer svalí nadopovaná prášky a chlastem do svého pelechu zarostlého mechem všednosti a neutuchajícího sterotypu..
