Jako sportovní fanoušek si moc dobře vzpomínám na atmosféru mezi lidmi, poté co Václav Havel v roce 1994 udělil milost cyklokrosaři Radomíru Šimůnkovi, který svou rychlou jízdou způsobil v roce 1992 smrt tří lidí...
Názory lidí na udělení prezidentské milosti byly tehdy stejně tak rozdílné, jako jsou v posledních dnech rozdílné názory na činy skupiny kolem bratrů Mašínů. Jedni s milostí prezidenta souhlasili, vždyť Radomír Šimůnek toho udělal tolik dobrého pro Československo. Druzí pochopitelně (a logicky) nesouhlasili, vždyť svou rychlou jízdou zabil tři lidi, tudíž všechny jeho dosavadní zásluhy musí jít stranou a on musí svůj trest přijmout tak, jako každý jiný odsouzený.
Zdá se, že stejné dilema, od oné nehody až do své včerejší smrti, v sobě řešil i samotný Radomír Šimůnek. A jak to tak bohužel bývá, vzal si "na pomoc" alkohol. Cirhóza jater v posledním stádiu, jako nejpravděpodobnější příčina jeho smrti, je toho důkazem...
Radomír Šimůnek si za to, co v dějinách světového cyklokrosu dokázal, zaslouží bezesporu obdiv. Na druhou stranu nelze v žádném případě přehlížet onu tragickou nehodu, kterou způsobil. Pro mě osobně navždy zůstane Panem cyklokrosařem, ovšem s oním výstražným dovětkem, v podobě slůvka "ale".
Rozhodně by však ono pomyslné "ale" nemělo přesáhnout běžné meze slušnosti, tak jak se tomu stalo ve většině diskuzí pod články, oznamující jeho úmrtí, které byly z důvodu hulvátských příspěvků některých "diskutujících" následně smazány. Plivat po mrtvém, to je vrchol neslušnosti a nevychovanosti.
Přeji Panu cyklokrosaři Radomíru Šimůnkovi, čtyřnásobnému mistru světa, který včera ráno ve svých 48 letech zemřel, ať je mu v pomyslném cyklokrosařském nebi stejně nádherně, jako bylo jemu a nám všem, sportovním fanouškům, po každém jeho vyhraném či medailovém závodě.
A za to, že svými úžasnými výkony přivedl k cyklokrosu tolik malých kluků (pozdějších medailistů a mistrů světa, ale i těch stovek ostatních) mu protentokrát promíjím i ono slůvko "ale".
Odpočívejte v pokoji, Pane cyklokrosaři a sportovní legendo, Radomíre Šimůnku...
