Když na loňském červnovém mistrovství Evropy obsadily naše reprezentantky 10.místo, s tragickou bilancí dvou výher a čtyř porážek, ani toho největšího optimistu by v tu dobu nenapadlo, že o patnáct měsíců později získá tento tým stříbrnou medaili na mistrovství světa...
A stalo se! Co si však mnozí ani neuvědomují, je fakt, že pokud by se mistrovství světa nekonalo právě v České republice, díky čemuž měla ČR účast na šampionátu (jako pořadatel) automaticky zajištěnou, tak by se naše reprezentace na letošní mistrovství světa ani nekvalifikovala! Pro účast na něm, co se evropských týmů týče, bylo totiž zásadní právě umístění na loňském mistrovství Evropy, z něhož se na MS kvalifikovalo pouze prvních pět týmů (a naše reprezentace skončila až desátá).
Z toho jasně vyplývá, že k velkému úspěchu je častokrát zapotřebí i velké štěstí. Z pohledu místa konání šampionátu měla proto naše děvčata štěstí až až, neboť mistrovství světa se u nás skutečně nekoná každý rok (naposledy v roce 1967).
Zároveň je na tomto konkrétním příkladu vidět, jak bývá sport častokrát nespravedlivý. Pokud by se totiž šampionát nekonal v České republice, naše reprezentace by se ho tak vůbec nezúčastnila, neměla by kde předvést své sportovní umění, respektive svou aktuální sportovní formu, tím pádem by neobsadila fantastické druhé místo a drtivá většina Čechů by tak ani netušila, že nějaké mistrovství světa vůbec proběhlo...
A právě díky našemu pořadatelství bylo všechno úplně jinak. Na basket se díval téměř každý a to i ten, kdo upřednostňuje spíše fotbal či hokej. A každý z těchto diváků musel uznat, že to byl opravdu rozdíl, vidět naše děvčata, třeba ve čtvrtfinále s Australankami, jak na kolenou či vleže urputně bojují o každý míč, v porovnání s našimi fotbalovými primadonami, které klečet či ležet vidíme maximálně tak po skončení jejich prohraného zápasu, kdy se skloněnou hlavou přemýšlejí nad tím, proč hráli tak špatně a zda je vůbec možné klesnout ještě hlouběji...
Mimochodem, zápas s Austrálií. To byl doslova klíč k úspěchu na celém šampionátu. Do té doby totiž naše hráčky plnily papírové předpoklady, kdežto s Australankami dokonale překvapily. Před tímto klíčovým utkáním dle předpokladů porazily v základní skupině Argentinky a Japonky a poté prohrály (sice jen těsně) s favorizovanými Ruskami. Stejný scénář měla i následná osmifinálová skupina: povinné výhry nad Koreou a Brazílií a očekávaná prohra se skvělými, nakonec bronzovými Španělkami.
Hlavní cíl na šampionátu, postup do čtvrtfinále, byl tedy splněn, ovšem cesta k medailím vedla přes favorizované Australanky. A právě v tomto utkání naše děvčata dokázala "přepsat" svůj dosavadní scénář na mistrovství. Papírové předpoklady vzaly za své a naše reprezentantky dokázaly jednoho ze dvou největších kandidátů na titul porazit. Kdo toto utkání sledoval v přímém přenosu, nemohl se po jeho skončení ubránit slzám dojetí, stejně jako v hale přítomný pan prezident Václav Klaus. Naše hráčky totiž podaly naprosto špičkový a koncentrovaný výkon a Australankám nedovolily téměř nic. Zvláště v poslední čtvrtině je přejely jako pomyslný parní válec a bojovaly doslova o každý centimetr na palubovce. Dle mého soudu bylo právě čtvrtfinálové utkání proti Austrálii tím nejkrásnějším zápasem našich hráček v celém turnaji. Dokázaly v něm, že i úřadující mistryně světa a stříbrné medailistky z poslední olympiády je možné porazit, pokud se do hry vloží celé srdce.
Závěr turnaje se již opět odehrál dle předpokladů. V semifinále přišel všemi očekávaný, ale o to těžší postup přes nevyzpytatelné Bělorusky a poté očekávaná finálová porážka od fantasticky sehraných Američanek. Zvláště semifinálové vítězství nad Běloruskem je třeba vyzdvihnout. Přestože utkání nemělo takový náboj jako zápas proti Austrálii, dokázaly se naše hráčky zkoncentrovat, překonaly únavu z předchozího utkání s Austrálií a nakonec až v prodloužení porazily na první pohled méně známé, ovšem v posledních letech skvěle hrající Bělorusky.
Po dvou enormně fyzicky, ale i psychicky vyčerpávajících utkáních proti Austrálii a Bělorusku (odehraných navíc během pouhých dvou dnů) bylo všem jasné, že finálová výhra nad Američankami by se rovnala skutečnému zázraku. Tým USA je totiž až nadpozemsky kvalitní a navíc sehraný tak skvělým způsobem, že porazit jej, to je téměř nemožné. Z tohoto pohledu je i naše finálová prohra s Američankami o 20 bodů velmi solidní výsledek a zvláště za první (téměř vyrovnaný) poločas si naše reprezentantky zaslouží velký obdiv.
I když se tedy tuplovaný zázrak v podobě zlaté medaile nakonec nekonal, tak se vlastně stal. I stříbrná medaile je totiž doslova zázračná. Naše reprezentantky si ji za své sportovní umění, bojovnost a obrovské srdce, které do všech zápasů vložily, plným právem zaslouží a jejich úspěch je naprosto srovnatelný s dnes již legendárním hokejovým Naganem.
Za to, co jste dokázaly, za to, že jste nám svými výkony vehnaly slzy do očí, za to vše vám:
HOLKY, DĚKUJEM!!!!
