Ne všichni mají jednoznačný názor na tzv. homosexualitu. Jedna skupina tvrdí, že se nejedná o nic zvláštního a považuje vztah dvou osob stejného pohlaví za normální. Druhá skupina naopak tvrdí, že jde o nemoc, která by se měla léčit...
Moji rodiče patří, respektive patřili, do té druhé skupiny. A musím říci, že bohudík, protože nebýt právě tohoto jejich postoje, nebyl bych dnes již přes osm let ženatý a už vůbec bych se nestal otcem tří krásných dcer. I mě totiž jako malého předškoláka postihla (v mém věku spíše ojedinělá a málo se vyskytující) homosexualita!
Psal se rok 1980 a já jsem tehdy chodil do mateřské školky v Kolíně na Zálabí. Ještě před svým onemocněním jsem se choval naprosto běžným způsobem. Co týden jsem se zamilovával do té či oné dívky z naší školky. Jednou to byla kudrnatá Zuzanka, podruhé to byla blonďatá Lenička, ale úplně nejvíc ze všech jsem miloval černovlasou Editku. Pamatuji se, že jsme ve školce hrávali hru, při které dívky představovaly květiny a my chlapci jsme byli motýlci. Každý z nás měl za úkol najít si tu svou květinku a poté ji políbit na její vlasy. Pokaždé jsme si za svou pomyslnou květinu vybral právě Editku! Takto to probíhalo asi rok, dokud se ve školce neobjevil modrooký blonďáček Jaroušek. Pokud si dobře vzpomínám jmenoval se Jaroušek Mrázek a do naší školky se dostal proto, že se jeho rodiče do Kolína přistěhovali z jižní Moravy.
Zpočátku jsem Jarouškovi nevěnoval pozornost a bral jsem ho spíše jako svého konkurenta v boji o Editku. Ač nerad, musel jsem uznat, že Jaroušek byl skutečně sympaťák a jako jediný modrooký blonďák v naší školce vzbuzoval u všech děvčat nebývalý zájem. A zde zřejmě vznikly moje budoucí zdravotní problémy. Začal jsem totiž o Jarouškovi čím dál tím více přemýšlet. Vrtalo mi hlavou, proč má u dívek takový úspěch. Řešil jsem jeho účes, podrobně jsem studoval jeho styl oblékání, dokonce jsem si doma před zrcadlem každý večer zkoušel napodobovat jeho gesta a jeho způsob chůze...
Netrvalo dlouho a byl jsem Jarouškem doslova posedlý. Vrcholem toho všeho byl sen, který se mi zdál jednou v noci. Odehrával se u nás ve školce a my jsme v něm hráli naši oblíbenou hru na květinky a na motýlky. Asi správně tušíte, k čemu v tom snu došlo. Pochopitelně. Místo černých vlásků Editky jsem v něm políbil blonďatou hřívu... Jarouška Mrázka! Vzpomínám si, jak jsem se tehdy celý zpocený probudil, hrůzou jsem vykřikl a poté jsem omdlel. Probral jsem se až druhý den na dětském oddělení kolínské nemocnice. Když jsem poté panu doktorovi sdělil, co se mi v tu osudnou noc zdálo, začaly se dít věci. Z pokoje, ve kterém nás bylo asi dvanáct, byli okamžitě vystěhováni všichni chlapci a nahradila je samá děvčata. Pan doktor si též ihned nechal zavolat oba moje rodiče, aby jim oznámil mou diagnózu. Moc dobře si pamatuji na ten zděšený výraz v očích mého otce a na jeho slova: "Ale dá se to léčit, viďte pane doktore? Vždyť já chci mít vnoučata!" Moje maminka, pracující tehdy jako nápověda v kolínském divadle, se z toho dokonce psychicky zhroutila...
V každém případě, karty byly rozdány. Onemocněl jsem homosexualitou a nečekalo mě vůbec nic příjemného. Jediným tehdy známým a zaručeným způsobem, jak se zbavit této zákeřné nemoci, bylo pravidelné pití odvaru z lipového květu. Na první pohled nic zvláštního, ovšem na celé léčbě bylo nejdůležitější právě ono slůvko "pravidelné". Léčivý odvar bylo totiž nutné pít v objemu dvou decilitrů každých pět minut a to po dobu tří týdnů! A tak jsem prožil nejhorší tři týdny svého života. Tři týdny, během nichž jsem spal maximálně čtyři minuty v kuse. Tři týdny, během nichž jsem vypil hektolitry odvaru z lipového květu. Tři týdny, během nichž jsem celkově jeden týden strávil pouze močením na toaletě, přičemž v závěru léčby jsem již byl se svým lůžkem přemístěn přímo na toaletu, neboť pro mě nebylo technicky možné stihnout přesun ze svého pokoje na toaletu, aniž bych se přitom nepočůral...
Po ukončení léčby pro mě tedy nastal Den D. Zkouška ohněm, jak tomu říkal pan doktor. Opustil jsem nemocniční pokoj, na kterém jsem byl po celou dobu léčby v izolaci pouze se samými děvčaty a čekal mě můj první den ve školce. Přesněji, můj první den po léčbě ve smíšeném kolektivu. Pamatuji se, jak celá školka ztichla, když jsem poprvé vešel do naší třídy. To napětí z toho, jak budu reagovat, se dalo doslova krájet. Pochopitelně, že za dobu mé nepřítomnosti došlo k tomu, že mi Jaroušek Mrázek moji Editku tzv. přebral. To jsem zjistil záhy, neboť oba si spolu v rohu třídy hráli na doktory...
Vydal jsem se tedy pomalým krokem k nim. Pozdravil jsem je a na okamžik jsem se ještě otočil. Všichni netrpělivě čekali na moji první reakci. Ty vytřeštěné, napjaté pohledy dětí, učitelek a mých rodičů si budu pamatovat až do smrti. Otočil jsem se zpět k Jarouškovi a Editce, chvíli jsem se díval na Jarouška, chvíli na Editku a potom se to stalo. Zatnul jsem pěstičku a vší silou jsem udeřil Jarouška do tváře. "To je MOJE holka, Mrázku!" zakřičel jsem na něj, chytil jsem Editku v pase a poprvé v životě jsem ji nepolíbil na její vlásky, ale přímo na její malé, růžové rtíky...
Celá třída rázem propukla v ohromný jásot. Léčba se zdařila! Jarouška Mrázka vzápětí odvezli do nemocnice se zlomeným nosem. A já?
Já jsem se definitivně a jednou provždy stal heterosexuálem...
