Výměna manželek aneb Což takhle začít konečně pracovat, pane Radku!

Tento typ blogu jsem původně ve svém novém "edičním plánu" vůbec neměl, proto vás již v jeho úvodu požádám o to, abyste po jeho případném přečtení neklikali na jeho karmu, protože kvůli karmě jsem ho doopravdy nepsal. 

Na jedné straně v něm jde výhradně a pouze o moje osobní a upřímné vyznání, jakési vzdání holdu těm, kteří si ho plným právem zaslouží, na straně druhé jde o smutné zamyšlení, či spíše o trpké povzdechnutí. Bohužel, o povzdechnutí, které fakticky nic neřeší, které je z mé strany pouze oním pomyslným zoufalým "výkřikem do tmy". Dotyčná osoba, kvůli níž bylo napsáno, si ho totiž pravděpodobně stejně nevezme k srdci...

Při sledování posledního dílu pořadu TV Nova "Výměna manželek" a především při pohledu na "vysmátého" Roma, nezaměstnaného pana Radka, mě totiž napadla jedna zajímavá souvislost. Položil jsem si totiž následující řečnickou otázku: "Už jste někdy v ČR viděli nezaměstnaného Ukrajince? Už jste se někdy ve svém životě setkali s Ukrajincem, který v ČR nepracuje a pouze u nás pobírá sociální dávky?".

Při sledování pořadu a při pohledu na bohorovného pana Radka jsem si totiž rázem vybavil početnou "partu" ukrajinských žen a mužů, s nimiž jsem měl tu čest pracovat po několik sezon při sklizni třešní a višní v sadech v "podhůří" Železných hor, nedaleko Čáslavi. V porovnání s panem Radkem je totiž až neuvěřitelné, jak hodně si tihle lidé z Ukrajiny vážili svojí práce! Jak moc byli vděční za to, že u nás v ČR mohou pracovat!

Den za dnem přijížděli do sadů na šestou hodinu ranní, aby z nich odjížděli po dvanácti hodinách usilovné a tvrdé dřiny v parných letních dnech. Běžně každý z nich, včetně žen, za jednu takovou svou směnu načesal 300, 400 kilogramů třešní, či višní! Zatímco "naši" zaměstnanci - Češi, opouštěli sady častokrát již lehce po poledni, oni "jeli" jako motorové myši až do večera. Ono je to i logické, bez nich by totiž majitelé sadů mohli svoje podnikání rovnou "zabalit". Bez pomoci těchto Ukrajinců by se totiž všechny stromy nestihly vůbec očesat a bohatá úroda by přišla nazmar. Na to, jak neskuteční dříči to byli, tak jsem ovšem nikdy z úst žádného z nich neslyšel ani náznak kritiky, negace, naštvanosti. Vždy byli usměvaví, pohodoví, přátelští. Majitelé sadů si jich vážili natolik, že jim dokonce ve svém areálu nechali postavit novou kvalitní a moderní ubytovnu!

Těch několik sezon, které jsem měl tu čest s nimi v sadech strávit, mi v mnohém otevřelo oči. Právě a pouze díky nim jsem si uvědomil řadu věcí a souvislostí, o kterých jsem do té doby vůbec nepřemýšlel. Dalo by se říci, že moje zkušenost s těmito pracovitými a vděčnými lidmi ze mě udělala "lepšího člověka". Po zkušenostech s nimi by mě už nikdy nenapadlo dívat se na Ukrajince, pracující v ČR, s despektem, s odstupem, povýšeně. Nenapadlo by mě hovořit o nich jako o "úkáčkách", o jakýchsi bezejmenných, anonymních podřadných "sockách". Naopak, od té doby mají můj velký respekt a obdiv. Každý jeden z nich je pro mě osobnost, originál, symbol pevné nezdolné vůle, fyzické odolnosti, morálních kvalit. Ze své vlastní zkušenosti totiž moc dobře vím, jak nelehký je jejich život v ČR a že u nás nemají vůbec nic zadarmo. Právě proto si jich všech moc vážím.  

A čím větší průchod nyní dávám svým vzpomínkám na tuhle báječnou "partu" Ukrajinek a Ukrajinců, která mi tak moc přirostla k srdci, o to více trpčeji vyznívá porovnání nezaměstnaného Roma, pana Radka, právě s nimi. Je to porovnání tristní, smutné, zoufalé a doslova k pláči.

A tím úplně nejsmutnějším na tom všem je ta skutečnost, že i kdyby měl pan Radek tyto, či jiné sady, hned "za rohem" svého domu, i kdyby dokonce bydlel přímo uvnitř(!) samotného sadu, jsem přesvědčený o tom, že do nich v období sklizně, kdy se hodí každá pomocná ruka, nakonec stejně pracovat nepůjde!

A to je na tom všem, bohužel, ta největší tragédie...