Sjížděl jsem tuto sobotu odpoledne se svými přateli poslední a zároveň nejdelší kopec na naší téměř devadesátikilometrové tradiční cyklistické trase po Vysočině a těšil se na vychlazenou kofolu v hospůdce pod kopcem...
Hned na začátku sjezdu jsem si koutkem oka na asfaltové lesní stezce něčeho všiml. Celou cestu dolů jsem přemýšlel, co to mohlo být... Možná hrouda uschlého bláta, možná jakýsi chuchvalec ze suché trávy, jehličí či šišek. Ale stejně tak to mohl být třeba... ježek!
Chvíli jsem dole pod kopcem takto přemítal a při představě, že celý kopec znovu vyšlapu, abych zjistil, co že to tam nahoře na stezce leží, jsem si v duchu sám sobě vynadal. Ale nedalo mi to. Co kdyby tam nahoře opravdu ležel ježek. Otočil jsem tedy kolo a celý kopec jsem zase vyšlapal. Po dvaceti minutách, kompletně propocený, jsem se nahoře sehnul k oné neidentifikovatelné kouli z čehosi...
Zaradoval jsem se. Byl to totiž doopravdy ježek! Moje námaha nebyla zbytečná. Klackem jsem ho odsunul z asfaltky. Byl svinutý do koule, takže se skutálel do příkopu. Ležel tam nehnutě, ale po chvilce se "rozvinul" a odešel směrem do lesa. Spokojeně jsem si sedl na kolo a ještě chvíli ježka pozoroval, než mi definitivně zmizel v lesním porostu. V duchu jsem se usmíval. "Třeba jsem mu zachránil život," napadlo mě. A následující okamžiky mi daly za pravdu...
Během chvilky se totiž kolem mě prohnalo šest jezdců na motocyklech, respektive na tzv. čtyřkolkách! Skoro jsem spadl s kolem do příkopu, jak bezohledně se kolem mě přehnali. Kaluž na stezce, u které ještě před chvílí ježek ležel, byla kompletně rozježděná... Došlo mi, že kdybych se na kopec nevrátil, byl by ježek již nyní po smrti...
A to díky bezohlednosti hulvátů, pro které je dopravní značka "Zákaz vjezdu všech motorových vozidel" zřejmě jen kusem plechu, sloužící jako terč pro jimi vržené kameny, což je jeden z dalších inteligentních způsobů "zábavy", kterým si tito hulváti krátí v lese svou dlouhou chvíli...
