Vlak dětství a (bez)naděje...

Bylo mi tehdy pět let (psal se rok 1980) a já jsem to léto jel poprvé se svým nevlastním otcem vlakem na dovolenou k Černému moři, do bulharského Burgasu...

Cesta to byla úmorná (trvala celkem skoro dva dny), ale zároveň velice zajímavá až "dobrodružná". Proč "dobrodružná"? Z jednoho prostého důvodu. Kvůli rumunským cikánům. Respektive kvůli jejich bandám, které v 80.letech minulého století na předem vytipovaných místech zatarasily kamením a kmeny stromů železniční trať, donutily tak vlak zastavit a potom jeho osazenstvo, povětšinou turisty z Československa a Maďarska, sprostě okradly. Moc dobře si pamatuji svůj pocit, který jsem již od nástupu do vlaku v Praze na Hlavním nádráží v sobě měl. Byl to strach...

Už když jsme přejeli maďarsko-rumunskou hranici, zažil jsem něco neuvěřitelného. V místech, kde vlak jel téměř krokem (než nabral rychlost), stály doslova v houfech malé, povětšinou polonahé cikánské děti a sápaly se za vydatného křiku na vlak, ve snaze vyžebrat si jídlo. Nutno podotknout, že většina turistů dobře znalých místních poměrů obsadila všechna volná okna v uličce a žebrajícím cikánským dětem házela cukrovinky všeho druhu, od žvýkaček, přes bonbóny až po oplatky. Pamatuji se, že i já  jsem jim hodil několik žvýkaček a bonbónů, protože z jejich až hysterického chování (ve snaze ukořistit alespoň jeden bonbón) šel opravdu strach. Vzpomínám si, že když konečně vlak nabral rychlost, podíval jsem se na svého nevlastního otce a se slzami v očích jsem se ho zeptal: "Tati a myslíš, že nás teď už nepřepadnou, když jsme jim dali ty žvýkačky a bonbóny?" Táta se zamyslel a ne zrovna moc přesvědčivě řekl: "Uvidíme, Filipe. Snad ne. V klidu budeme teprve až projedeme celé Rumunsko..."

Pamatuji se, že jsem celou cestu přes Rumunsko strávil u okna našeho lůžkového kupé a snažil se dohlédnout až před lokomotivu, zda před ní nejsou zátarasy místních banditů. Uklidnil jsem se skutečně až poté, co jsme přejeli rumunsko-bulharskou hranici. Pochopitelně opět za doprovodu davů žebrajících cikánských dětí. Tentokrát na ně z mých zásob cukrovinek "padla" jedna tatranka a zhruba polovina sáčku s bonbóny...

Nedovedete si představit tu moji úlevu z toho, že jsme cestu přes Rumunsko absolvovali bez úhony. Že náš vlak nikdo nezastavil a nepřepadl. Teprve až po opuštění Rumunska jsem se poprvé od maďarsko-rumunských hranic usmál a poprvé ve svém životě jsem měl možnost na vlastní kůži poznat, co to znamená, když vám tzv. spadne kámen ze srdce.

A i když mi bylo teprve pět let, musel jsem chtě nechtě (při pohledu na svůj poloprázdný pytlík s cukrovinkami) začít přemýšlet o tom, proč zrovna cikáni jsou těmi "vyvolenými", kterým musíme nejdříve zdarma dát něco ze svého, aby nás vůbec začali mít rádi nebo nám alespoň neublížili...