Přiznám se, že jsem velkým fanouškem pana Tomio Okamury. Přesněji řečeno, toho Tomio Okamury, kterého jsem měl možnost poznat prostřednictvím televizního pořadu "Den D".
V rámci tohoto pořadu se totiž pan Okamura vždy prezentoval jako "muž činu". Žádný z jeho čtyř kolegů investorů nebyl ve snaze získat co nejpodrobnější informace o předkládaných projektech tak důsledný až puntičkářský, jako právě pan Okamura. A přesně to se mi na něm líbilo nejvíce. Ta buldočí zarputilost, se kterou se snažil od žadatelů o investici získat tu či onu konkrétní informaci, týkající se jejich podnikatelského projektu. Někomu z diváků se mohla zdát jeho častá a na první pohled přílišná všetečnost jako přehnaná, zbytečná a někdy až otravná, já osobně jsem ji však na panu Okamurovi obdivoval. Byla to totiž právě tato jeho důslednost, která v mnoha případech odhalila slabá místa řady předkládaných projektů, čímž ušetřila nejen peníze jeho kolegů investorů, ale zejména vrátila na zem a zpět do reality mnohé snílky, kteří si do té doby naivně mysleli, že je to právě jejich projekt, který jim přinese finanční efekt.
O to větší radost jsem měl z toho, když jsem posléze mezi zdejšími blogy objevil blog právě pana Okamury. A ještě více jsem byl potěšen, když jsem zjistil, že jeho blogy mají hlavu a patu, že jsou to blogy trefné a výstižné a co je nejdůležitější, že mají nebývalou a stabilní podporu čtenářů, což dokládá nejen jejich vysoký počet v řádu desetitisíců, ale též jejich kladná odezva v podobě vysoké (téměř maximálně možné) karmy.
Postupem času mě však přece jen na blogování pana Okamury jedna věc poněkud zarazila. Čím dál tím častěji jsem si totiž kladl otázku, kam se poděl onen "muž činu", kterého jsem poznal prostřednictvím televizní obrazovky. Pozvolna mě totiž začala trápit ta skutečnost, že moudrým slovům a myšlenkám, které nám pan Okamura předkládá prostřednictvím svých blogů, schází jedna podstatná věc: jejich převedení do praxe. Domnívám se totiž, že je velká škoda, že se pan Okamura nesnaží (nebo alespoň nepokusí) zrealizovat své myšlenky v praxi, kupříkladu založením vlastní politické strany.
Pokud totiž tuto zásadní změnu, tedy posun od "pouhého" psaní blogů směrem k reálné, praktické politické činnosti, pan Okamura neučiní, potom v tomto ohledu zůstane tzv. na půli cesty a jeho blogování (jakkoliv skvělé) může začít, bohužel, na některé čtenáře působit dojmem alibistického hospodského mudrování ve stylu: "Podívejte se, jak to ti naši politici dělají špatně a jak bych to já, Tomio, dělal dobře, kdybych byl na jejich místě."
A to by byla, konkrétně v případě pana Okamury, obrovská škoda. Právě Tomio Okamura by totiž mohl být (a já jsem na sto procent přesvědčen o tom, že jím i je) oním novým, svěžím a tolik potřebným prvkem na naší současné politické scéně. Byl bych proto velice rád, kdyby se pan Okamura v dohledné době skutečně rozhodl vstoupit do české vrcholné politiky a ani na okamžik nepochybuji o tom, že jeho šance u voličů budou velmi vysoké.
Dokonce tak vysoké, že by to po neoblíbeném Paroubkovi, nekompetentním Topolánkovi a doposud naprosto nevýrazném Nečasovi, byl po dlouhé době konečně premiér, který by měl respekt, úctu a podporu široké veřejnosti...
