Rasismus v Česku aneb Mám právo bydlet důstojně!

"Pane, s tou koupelnou, to nemyslíte vážně, že? To si z nás děláte jenom srandu, viďte? Pojďte se sem podívat."                                                                                                                                                        

"Ano? Co, prosím? Nějaký problém?"

"No samozřejmě! Vy nevidíte ty kohoutky?"                                                      

"Vidím. A co s nimi je?"

"Ženo, děti, slyšíte to? Že prý, co s nimi je? Proboha člověče, jste snad slepý? Nejsou pozlacené, přece!"

"No, to nejsou, ale..."

"Jaké ale?! Nejpozději do týdne pozlatit, rozumíme si? Jinak..."

"Dobře, dobře. Omlouvám se, odpusťte mi, prosím. Píši si to. Pozlatit kohoutky - u vany, u sprchy, u umyvadla, do týdne. Souhlasí to?"

"Ok, přesně tak. A s tou venkovní terasou to také nemyslíte vážně, že?"

"Opět vám nerozumím, pane. Je přece prostorná, slunečná..."

"No, to sice ano, ale jaksi na ní pořád něco chybí, ne?"

"No... přiznám se vám, že mě nic dalšího již nenapadá, pane."

"Ženo, děti, tenhle človíček mě fakt začíná bavit, slyšeli jste ho? Prý, že ho už nic dalšího nenapadá! A co takhle jacuzzi, ty tupá hlavo?! Už ti to dochází?"

"Co, prosím? Ja... cu... zzi...?"

"No jistě! Vana. Hydromasážní vana. Co na mě zase tak vejráš, proboha? Přijdu utahaný z práce, děti ze školy, budeme se chtít zrelaxovat, načerpat nové síly..."

"Aha, už vám rozumím. Ale..."

"Do týdne, ano?"

"No... Dobře tedy. Píši si, jacuzzi na terase, do týdne. Samozřejmě se vám omlouvám, že mi to nedošlo hned, opravdu se nezlobte, pane."

"V pořádku, ok. Mimochodem, předpokládám, že součástí domu je též heliport."

"Heli... Co, prosím?"

"He - li - port, ty vepřová hlavo! Co tě, ksakru, zase překvapuje? Vy tady snad všichni žijete ještě na stromech, nebo co?!"

"Pane, velice se omlouvám, ale já opravdu nevím, co máte na mysli..."

"Co mám na mysli? Ženo, děti, slyšíte ho? On si z nás snad vážně celou dobu dělá legraci. Heliport - plošina na střeše domu, kde budu moci přistávat se svou helikoptérou. Už se ti konečně rozsvítilo?"

"Ale... Tady jsme v památkové zóně, pane. To jaksi... nepůjde..."

"Do čtrnácti dnů, ok? Jinak..."

"No... Tak samozřejmě, pokusím se... vynasnažím se... ale..."

"Ne, ty se "nevynasnažíš", ty se "nepokusíš", ty to prostě a jednoduše zařídíš a uděláš! Ok?"

"Dobře, pane. Promiňte mi, moc se vám omlouvám. Píši si tedy, heliport na střeše, do čtrnácti dnů. Souhlasí to?"

"Ok, v pořádku. No, řeknu ti, chlape, byla to s tebou hodně velká fuška, ale jsem rád, že jsme se nakonec domluvili."

"Tak od toho tady přece jsme, abychom vám... pomohli, pane."

"Ok, jsem rád, že jsme se nakonec vzájemně pochopili. Za čtrnáct dnů se tedy stěhujeme, počítáme s tím. Mějte se."

"Spolehněte se, pane. Na shledanou."

"Ženo, děti, odcházíme!" zavelel Georgis Batto, křesťanský uprchlík z Iráku, v rychlosti se rozloučil s pracovníkem jihlavského magistrátu a spolu se svou početnou rodinou kvapně opustil jejich budoucí nový byt v centru města...