S velkým zájmem jsem si před okamžikem přečetl velice působivý článek zdejší blogerky Evy Pallotto: Koukej, Máňo, to je ta znásilněná!
Jak již bývá u Evy Pallotto dobrým zvykem, napsala velice poutavý, zajímavý a bohužel i pravdivý článek o nelehké situaci žen, poté co byly znásilněny. Navíc, nesmírně oceňuji její osobní výpověď o tom, že i ona byla kdysi znásilněna... Článku Evy Pallotto se v podstatě nedá nic vytknout. Až na jednu "maličkost". Existují totiž i opačné případy, tedy případy, kdy je muž znásilněný ženou. Záměrně jsem u slova maličkost použil uvozovky. Z pohledu počtu takových znásilnění jde totiž (v porovnání se znásilněním žen ze strany mužů) skutečně o zanedbatelný počet, tedy o maličkost. Z pohledu dopadu, jaký má takový čin na znásilněného muže, již však o žádnou maličkost nejde. Každý znásilněný muž totiž prožívá ty samé ponižující pocity, které zažívá znásilněná žena. A častokrát je na tom znásilněný muž mnohem hůře, protože si uvědomuje fakt, že kdyby se někomu svěřil s tím, že ho znásilnila žena, tak by se mu každý vysmál, případně by ho rovnou považoval za blázna.
Bohužel (a hlavně proto tento článek píši), i já sám jsem se s takovým případem osobně setkal. V rámci náhradní vojenské služby (tzv. civilky) jsem totiž před více než deseti lety působil v jednom azylovém domě na Vysočině. Našimi "klienty" byli povětšinou bezdomovci, alkoholici, zkrátka lidé na okraji společnosti. Lidé, kteří se z nějakého důvodu ocitli na ulici, bez domova. Na druhou stranu, šlo o jedince, kteří jakž takž fungovali, neboť za svůj pobyt v azylovém domě museli pravidelně platit, jinak by ho museli okamžitě opustit. Při svých službách, a zvláště při těch nočních, jsem zažil opravdu mnoho situací, ze kterých, když si na ně i po tolika letech vzpomenu, mi běhá mráz po těle. Ať již šlo o pokusy o sebevraždu, různé typy záchvatů nebo pouze o obyčejnou potřebu nešťastného člověka vypovídat se ze svého problému. A právě při jedné takové nočně-ranní "zpovědi" jsem si vyslechl příběh pana Václava.
Panu Václavovi nikdo neřekl jinak, než "pyžamový král". Zvláštností pana Václava bylo totiž to, že neustále chodil v pyžamu. Ale skutečně neustále! Tedy i v okamžiku, kdy opustil azylový dům a šel do města na nákup, či do tzv. chráněné dílny, kde pracoval. Na první pohled se nám to všem zdálo úsměvné a nepátrali jsme po tom, proč pan Václav tolik lpí na svém pyžamu. Skutečnou pravdu jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy za mnou jedné noci pan Václav přišel a sdělil mi, že se mnou potřebuje mluvit. Už ten fakt, že se mnou chce hovořit, mě velice překvapil. Pan Václav byl totiž jinak velmi tichý a zamlklý člověk, typický introvert. Tajemství, které mi odhalil mě doslova šokovalo. Pan Václav se mi totiž přiznal k tomu, že byl již od svatby, tedy přes dvacet(!) let, pravidelně a soustavně sexuálně zneužíván svou manželkou! Nejprve jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci, že si vymýšlí, ale ve chvíli, kdy se nekontrolovaně rozplakal a položil mi svou hlavu na rameno, pochopil jsem, že to myslí vážně a vše, co mi řekl, se skutečně stalo. Z našeho dalšího rozhovoru jsem se dozvěděl i to, proč neustále nosí pyžamo. Pan Václav mi to vysvětlil tak, že ho jeho pyžamo chrání. Že ho ze sebe nikdy nesvléká, protože by mu to připomínalo okamžiky, kdy ho z něj jeho manželka strhávala, aby ho poté, proti jeho vůli, sexuálně zneužila, chcete-li znásilnila...
Od té doby jsem se na pana Václava začal dívat zcela jinak. A dal jsem si určitý "závazek". Řekl jsem si, že než mi vyprší moje náhradní vojenská služba v azylovém domě, tak dosáhnu toho, že se pan Václav zbaví své obavy, tedy: že definitivně odloží své pyžamo a začne se oblékat jako ostatní lidé. Musím říci, že to byla velice dlouhá a náročná cesta, čítající hodiny a hodiny rozhovorů s panem Václavem. Ale vyšlo to! Zhruba týden před koncem "civilky" jsem přišel na noční směnu a nevěřil jsem vlastním očím. U mé kanceláře stál pan Václav a... nebyl v pyžamu! Měl na sobě svetr a manšestráky a usmíval se jako sluníčko. "Děkuji Vám, pane Filipe!" řekl tehdy, potřásl mi rukou a já se neubránil dojetí a rozplakal jsem se... Uvědomil jsem si totiž, že moje několikaměsíční úsilí nebylo zbytečné a že se mi definitivně a jednou provždy podařilo zbavit pana Václava jeho strachu z minulosti. Ještě nyní, téměř po patnácti letech, se mi do očí derou slzy, když si na ten okamžik vzpomenu. Tak silně se mne příběh pana Václava dotkl...
Byl bych proto velmi nerad, kdyby tato moje reakce na blog Evy Pallotto byla brána jako výraz určitého nesouhlasu s jejím článkem. To vůbec ne. Pod vše, co o pocitech znásilněných žen Eva Pallotto napsala, se podepisuji a bezvýhradně s tím souhlasím. Na příkladu své osobní zkušenosti s panem Václavem jsem však chtěl ukázat, že existují i opačné případy, tedy případy, kdy je muž znásilněn ženou.
Ať tak či onak, znásilnění je v každém případě ten nejzrůdnější, nejzákeřnější a nejprimitivnější způsob, jak ponížit druhého člověka. Věřme, že se nejen znásilněné ženy, ale i znásilnění muži, přestanou obávat reakcí svého okolí na tuto skutečnost a začnou o svých zážitcích veřejně mluvit. Jedině tak lze totiž dosáhnout toho, že pachatelé těchto ohavných činů budou nejen odhaleni, ale hlavně spravedlivě potrestáni...
