Bylo to někdy v březnu, když mě přítelkyně pověřila zodpovědným úkolem. Měl jsem přesít kompost! Zhruba dva kubíky až dva roky starého kompostu, napěchovaného v dřevěné ohradě v rohu zahrady, jsem lopatu po lopatě přesíval přes kovové síto dobrých šest (!) hodin v kuse...
Ač ten březnový den nebylo rozhodně žádné teplo, tekl ze mě pot proudem. Byla to opravdu úmorná práce. Kompost byl totiž uvnitř ještě částečně zmrzlý a zkuste zmrzlý kus zeminy přesívat přes půlcentimetrový otvor v sítu... To prostě nejde!
I tak jsem po šesti hodinách práce mohl přítelkyni slavnostně zavolat a ukázat jí svoje dílo. Byla nadšená! Přesto jí neuniklo, že se kousek ode mě nachází kus zmrzlé nepřeseté zeminy. Nabral jsem ji tedy na lopatu (tu zeminu, ne přítelkyni!), vhodil na síto a snažil se ji lopatou rozšťouchat.
"Počkej! Přestaň!" Zakřičela náhle přítelkyně. "Něco se v tom pohlo!"
A skutečně. Když jsme se pozorněji zadívali na zmrzlou hroudu, zjistili jsme, že uvnitř ní je... ježek! Uložil se v našem kompostu k zimnímu spánku a... přežil až do jara! Opatrně jsme z něj odstranili nánosy hlíny a zmrzlého sněhu a přemístili ho na sluníčko, doprostřed zahrady. Zpočátku bylo jen sotva rozpoznatelné, že dýchá, ale asi po dvou hodinách se pomalu začal "rozbalovat" ze své typické koule a po další hodině už pomalu lezl po zahradě. Pozorovali jsme ho až do okamžiku, kdy nám zmizel v sousedově zahradě. Bylo to naposledy, co jsme ho spatřili.
Uběhly asi dva měsíce a někdy kolem deváté hodiny večer jsme venku zaslechli nezvyklý šramot. Vyšli jsme před dům a zaradovali jsme se. V misce na granule pro naše dva pejsky byl doslova napasovaný... ježek! Pochutnával si na zbytcích granulí a ani nepostřehl, že jsme se k němu přiblížili téměř na dotek. Tak moc byl do jídla zabraný!
Od té doby mu dáváme do misky hrstku granulí, speciálně pro něj a on si na ně pravidelně kolem deváté hodiny večer chodí. Tedy až do včerejška. Včera večer jsme totiž zažili šok. Ježek totiž nepřišel sám! Když jsme otevřeli okno, pod kterým misku má a ze kterého ho každý večer pozorujeme, nestačili jsme se divit. Když se totiž ježek nasytil a zmizel v sousedově zahradě, kde se vzal, tu se vzal... druhý ježek! Přišel z opačné strany zahrady, než ten první. Ale to nebylo všechno! Za ním se "batolili" ještě další dva, úplně maličcí ježečci! Překvapeně jsme se na sebe s přítelkyní podívali, neboť jsme do té doby žili v domnění, že máme na zahradě pouze jediného ježka. Ale kdepak. Jak vidno, usadila se nám tu hned celá rodinka! Dobrou hodinu jsme je pozorovali, zvláště ty dva malé, jak si pochutnávají na granulích. Jejich nemotorné pohyby byly skutečně zábavné.
Když jsme potom zavřeli okno, podíval jsem se na přítelkyni a uviděl v jejích očích slzičky.
"Co blbneš?" Zeptal jsem se jí.
"Ty to nechápeš?" Podívala se na mě.
Zakroutil jsem hlavou.
"Vždyť jsou tu teď jen kvůli nám, přece. Kdybychom si ho v tom kompostu nevšimli, kdo ví, jak a kde by tehdy skončil. My jsme ho vlastně zachránili!"
A měla naprostou pravdu. Ta hromada zbytků po přesátém kompostu, jejíž součástí byla i zmrzlá koule zeminy s ježkem, totiž celá skončila ve vekoobjemovém kontajneru na odpad!
"Máš pravdu." Řekl jsem jí po chvíli, když mi to všechno došlo a na okamžik jsem se pootočil, aby neviděla, jak si z koutku svého pravého oka utírám slzu...
