Fascinuje mě, jak se v poslední době snáší kritika na vše, co souvisí s komunismem. "Zrušte KSČM!", "Mašíni jsou hrdinové!" a já nevím, jaké další nesmysly tito lidé vykřikují do světa.
Jaksi si ale již neuvědomují, nebo nechtějí uvědomit, jak to tady vypadalo těsně po válce.
Konkrétně můj děda. Ten se tehdy vrátil z Německa, kde byl nuceně nasazený (byl ročník narození 1921) a co po návratu domů našel? Domek jeho rodičů byl rozbombardovaný, otec a jeho dva mladší bratři zemřeli (otec zemřel na infarkt, bratři zahynuli při náletu). Naživu mu zůstala jen nemocná matka a šestiletá sestra, kterou si později vzal do péče a vychovával ji.
A jaké bylo uvažování mého dědy, když se do této poválečné spouště vrátil? Pochopitelně se ptal, kdo za to může? Jestliže válka vzešla z nenávistného, fašistického Německa, potom logicky hledal a s nadšením vítal myšlenky komunismu. Jedině komunismus mu v té době, těsně po válce, která ho připravila skoro o celou rodinu, dával naději na lepší budoucnost. A proto děda vstoupil do KSČ. Ne proto, že by z toho chtěl mít nějaké výhody, ale proto, že chtěl někam patřit a hlavně myšlenkám komunismu věřil.
Že potom udělal v KSČ kariéru a dostal se až do čela jejího Krajského národního výboru? No a co!
Že v okamžiku, kdy byl požádán Státní bezpečností o spolupráci (v souvislosti s krádežemi, nikoliv s politikou!) v podniku, jehož byl ředitelem a výhradně v zájmu svého podniku na tuto spolupráci kývl? No a co!
Děda nikdy svých stranických funkcí nezneužil a nikdy nikomu neublížil. Naopak. Spoustě opravdu schopných a pracovitých lidí, kterým ve svém podniku řediteloval, pomohl v jejich dalším profesním růstu.
Když už si ti, kteří s nadšením oslavují sprosté vrahy Mašíny a spol., nevidí s prominutím do úst a vyřvávají, že je komunismus zločinný a podobně, tak by se nejdříve měli zeptat svých prarodičů a praprarodičů, jaké jiné alternativy tito lidé, kteří ve válce přišli o všechno a o všechny, tehdy v roce 1945 měli. A měli by raději nejdříve přemýšlet, než vyšlou do světa ty svoje, většinou z druhé ruky získané "pravdy" o komunismu. Ne vše, co se za komunismu udělalo, bylo totiž špatné. Řada věcí se naopak také podařila.
Jestliže pro ně jsou hrdiny zákeřní vrazi Mašínové a spol., potom pro mě je hrdinou můj děda, na kterého jsem právem pyšný. Jsem na něj pyšný za to, že když stál těsně po válce před rozbombardovaným domkem svých rodičů v Kolíně, tak v sobě našel tu sílu, vůbec dál žít. Jsem na něj pyšný za to, že stejnou sílu v sobě našel, když se dozvěděl, že ve válce přišel o svoje dva bratry a o svého otce.
Toto je skutečné hrdinství! Postavit se k životu čelem. A ne oloupit a povraždit nevinné lidi, ve jménu jakéhosi fiktivního boje za svobodu a poté opustit republiku. To je u mě prachsprostá vlastizrada a žádné hrdinství!
A i když mi děda již dvacet let stále schází, jsem vlastně rád, že se této zvláštní doby nedožil.
Doby, která z vrahů dělá hrdiny a z lidí, kteří tuto republiku postavili po válce na nohy, dělá zločince...
