Jak Robert zradil Moudrého pastýře (soutěžní příspěvek)

"Loď na obzoru!" Křičí Kroupa a podává svůj dalekohled, narychlo vyrobený z bambusu a Pochových brýlí na čtení, vedle něj stojící Rossi...

"Hmm. To vypadá na jachtu. Nějací pracháči." Přemítá Rossi.

"Půjčíš mi to, prosím?" Špitne nesměle Poch.

"Nic nebude, Pochu!" Okřikne ho přísně Kroupa. "Stačí, že si včera sežral poslední konzervy z lodi!"

"Když já masové konzervy moc rád, pane Kroupa." Omlouval se Poch.

A není se čemu divit. Když byl Poch ještě malý chlapec, oba jeho rodiče pracovali na jatkách a tak bylo u Pochů masa habaděj. Zvláště hovězí malému Robíkovi velmi zachutnalo. Ovšem co absolutně zbožňoval, to bylo maso z mladých býčků. Po tom se mohl doslova utlouct. Častokrát nevydržel a ujídal ho mamince z mísy v kuchyni ještě syrové...

"Myslím, že jedou k nám!" Zaradovala se Rossi a předala dalekohled Kroupovi.

Kroupa byl zkušený voják. Byl účastníkem snad všech válečných konfliktů od Iráku přes bývalou Jugoslávii až po nedávný, médii poněkud opomíjený, konflikt mezi eskymáky a ledními medvědy na Kamčatce. Rossi a Poch tak měli velké štěstí, že ztroskotali právě s ním.

Již od mládí se mladý Vladimír netajil tím, že by rád sloužil své vlasti se zbraní v ruce. V každé hře na vojáky, indiány, či kovboje to byl právě on, který dokázal přežít až do konce... Poté, co absolvoval vojenské gymnázium v Prešově, bylo naprosto zřejmé, jakým směrem se jeho život bude dále ubírat. Osmnáctiletý Vladimír odešel do Moskvy, kde absolvoval Mičurinův vojenský institut. Po pěti letech studia se tak stal expertem na pěstování rostlin v bojových podmínkách. V praxi to znamená, že Vladimír dokáže ze zrnka písku a za pomoci sugesce a hypnózy vypěstovat jakoukoliv plodinu, na kterou právě v ten okamžik myslí. I proto si mohou Rossi s Pochem gratulovat, že ztroskotali právě s ním. Písku je totiž na tomto ostrově habaděj...

"Máš pravdu, Rossi. Jedou přímo k nám!" Zaradoval se Kroupa.

"Takže jsme zachráněni?" Špitl Poch.

"Zdá se že ano, Pochu!" Usmála se Rossi.

"To je dobře." Oddechl si Poch. "Ten týden tady, navíc bez blogu, byl pro mě utrpením. A co teprve moji fanoušci. Snad na mě nezapomněli..."

"O to nemám strach, Pochu. Zapomenout na tebe? To se jen tak lehce nedá." Prohodil Kroupa a vešel do moře, vstříc připlouvající jachtě.

"Co tady provádíte, ogaři?!" Ozvalo se z paluby. Kroupa se zarazil. Ten hlas mu zněl nějak povědomě. Když se zadíval pozorněji, téměř ho kleplo.

"To... to... to... jste Vy, pane... pane Topolánku?" Koktal překvapeně Kroupa.

"Co se divíš, troubo?" Řehtal se Mirek. "Jedeme s Dalíkem a s Íčkem na Seychely. Za Krejčířem!"

"Až z Toskánska, pane Topolánku?" Divil se Kroupa.

"Néé, ty vole..." Klepal si na čelo Mirek. "Ze severního pólu asi... Jasně že z Toskánska. A co ty tu děláš?"

"My jsme ztroskotali. Jsme tu celkem tři."

"Cože, ztroskotali?" Divil se Mirek. "A co babu? Máte tady nějakou ženskou, vole? Nesmočil jsem od Suezskýho průplavu. Už mi ten půst leze na mozek."

"Jo, jo. Jedna by se tu našla." Řekl Kroupa a ukázal směrem ke břehu na Rossi.

"Hmmm. Tak ta by ušla." Lebedil si Mirek, když Rossi uviděl.

"Je z Budějic, pane Topolánku." Vysvětloval Kroupa.

"Tak z Budějic, říkáš?" Zamyslel se Mirek. "Hej, děvčico? Neměla by si chuť na ogara od Ostravy?"

"He he." Culil se Dalík, který právě vyšel z podpalubí. "Spíš jestli máš chuť na pořádný gule!" Volal směrem k Rossi.

"Tak něco bych zakousla, to ano." Usmála se Rossi, když doplavala k jachtě. "To víte, už týden jsem neměla nic pořádnýho v puse..."

"A kde máte toho třetího, vole?" Zeptal se Mirek Kroupy.

"Pochu, poplav sem! Jede se domů!" Volal Kroupa na Pocha, který se již přes deset minut marně snažil oběsit na kokosové palmě, když zjistil, kdo že se to na palubě jachty nachází.

"Já nikam nejedu!" Vzlykal Poch. "Radši tady chcípnu, než bych byl na jedné palubě s těma modrokošiláčema!"

"Hele Mirku." Ozval se najednou Íčko z pod slunečníku na palubě. "Není to ten Poch? Ten z internetu, víš."

"Ty vole, Ivane..." Zadíval se Mirek pozorněji na Pocha. "Víš, že máš asi pravdu. To je ten bambula, co těma svejma kidama na netu odebral oranžádám pár procent hlasů, jo?"

"Jo, Mirku. Přesně ten!" Smál se Íčko.

"No, tak toho tady přece nemůžeme nechat! Takovýho exota!" Uchechtl se Mirek. "Hele, vole. Nech toho věšení a poplav sem!" Křičel na Pocha.

Když se Pochovi ani napotřetí nepodařilo přehodit oranžovou šňůrku na klíče s logem ČSSD přes větev palmy, aby se na ní následně oběsil, vzteky s ní hodil do písku a pomalými tempy doplaval k jachtě.

"Tak polez, ty troubo!" Přivítal ho Mirek. "Co si to prováděl na tom netu, ty vole? Ty si to Jirkovi pěkně zavařil." Smál se Mirek a podával Pochovi ruku.

"Nesahat, prosím!" Obořil se na něj Poch. "Na loď ještě zvládnu vylézt sám!" Řekl hrdě, ale týden bez jídla vykonal svoje. Celý vysílený dopadl na palubu a tězce oddychoval.

"Dejte mu hned najíst nebo nám tu pojde!" Křičel Mirek na Dalíka s Íčkem.

"Od vás nic jíst nebudu, pánové!" Rozkřikl se Poch a odplazil se pod slunečník.

"Nedělej fóry, vole" Přesvědčoval ho Mirek.

"Takže co si dáte?" Zeptal se Dalík. "Máme tu nějaký hovězí, telecí a taky pár posledních kousků z mladýho bejčka!"

V tu ránu jakoby Pocha pokropili živou vodou.

"Co jste to říkal, pane Dalíku?" Vytřeštil překvapeně oči. "Mladýho bejčka?"

"No jasně!" Uculil se Dalík. "Dáte si?"

"Že váháš, Marku!" Vykřikl Poch a jako srnka přiběhl ke stolu. "Sem s tim bejkem, pánové!"

"Ty vole, ty si ale nějak ožil!" Smál se Topolánek. "Hlad je sviňa, co?"

"No to je báseň, pánové!" Culil se Poch na všechny strany, když před něj Dalík postavil talíř s voňavým bejčkem. Zavřel oči, labužnicky natáhl vůni masa svým nosem a chystal se do něj zakousnout.

"Hej, hej!" Okřikl ho náhle Topolánek. "Ještě než si zakousneš, mám na tebe jednu prosbu, vole."

"O co jde, pane Topolánku?" Zeptal se zvědavě Poch.

"Víš co bych si nejvíc přál?" Uculil se Mirek. "Chtěl bych, aby ses jednou provždy vysral na ty oranžády!"

Poch se na okamžik zamyslel, chvíli se díval na Topolánka, chvíli na kus masa, které držel těsně u svých úst a pak s klidným, smířeným hlasem řekl.

"Tak dobře. Platí. Kašlu na ně!"

"No vidíš, vole!" Zaradoval se Topolánek. "Tak se mi líbíš! A teď už se do toho jídla konečně dej!"

Poch se s chutí zakousl do masa, přivřel oči a labužnicky vydechl.

"Tak co, chutná, vole?" Zeptal se ho po chvíli Topolánek.

"Je vynikající, můj zachránče! Vlastně... můj Moudrý pastýři!"