Dnes bych vám rád vyprávěl příhodu, která se mi stala minulou sobotu. Bylo krátce po poledni a já jsem se rozhodl, že otrhám třešeň na naší zahradě...
Z kůlny jsem si vyndal žebřík a postavil ho k třešni. Pokud si dobře vzpomínáte, tak minulou sobotu odpoledne foukal opravdu silný vítr. Když jsem proto vylezl až na úplný vršek stromu, vítr se mnou kymácel takovým způsobem, že jsem skoro spadl dolů! Já jsem však chtěl otrhat všechny třešně a právě úplně nahoře byly ty nejzralejší, úplně černé třešínky. Byl jsem jimi tak fascinován, že jsem ani nepostřehl, jak se se mnou po jednom opravdu silném poryvu větru celý žebřík začíná naklánět a já padám do prázdna...
Jak jsem si tak pomalu padal dolů, proběhl mi před očima celý můj život jako zrychlený film. Již jsem se začal smiřovat s tím, že pád nepřežiji, nebo (to v tom lepším případě) skončím doživotně na invalidním vozíku, když v tom, kde se vzali, tu se vzali... cikáni! Respektive, jejich silné paže propojené navzájem tak, že vytvářely jakousi záchrannou síť, do které jsem pohodlně a bezpečně dopadl...
Možná, že vás napadne, kde se na naší oplocené zahradě tito cikáni vzali? No, asi tomu sami nebudete věřit, ale představte si, že se mi ti cikáni přiznali k tomu, že si chtěli natrhat pár třešní z našeho stromu. Viděli žebřík přistavený ke stromu, ale už si nevšimli mě, protože jsem v koruně stromu mezi hustými větvemi prostě nebyl vidět. Přelezli tedy náš plot a už už se chystali na žebřík vylézt, jenže v ten samý moment jsem právě padal ze stromu...
Zkrátka a dobře, měl jsem minulou sobotu po poledni štěstí v neštěstí a nebýt těchto cikánů, kteří si v naší zahradě chtěli nakrást pár třešní, možná že bych tu teď již neseděl a nemohl se s vámi o tento krásný příběh podělit...
Tímto bych chtěl oněm cikánům poděkovat. Poděkovat za to, že se ve správný čas rozhodli ukrást z našeho stromu pár třešní a tím mi vlastně zachránili život!
Takže cikáni, ještě jednou vám z celého svého srdce děkuji...
P.S.
Věnováno všem slušným cikánům a místní blogerce, paní Aleně Stražákové.
